Antisemitismus v době nacismu i v poválečné době

Rasová pseudověda a židobolševismus

Nacisté k moderním podobám antisemitismu přidali ještě jednu vrstvu: takzvaně vědecké, ve skutečnosti naprosto nevědecké rasové vysvětlování světa. Tvrdili, že člověka lze zařadit podle šířky nosu, tvaru lebky, vzdálenosti očí, uší nebo dalších tělesných znaků. Vznikaly tabulky, měření a kategorie, které měly vypadat odborně, ale sloužily hlavně k tomu, aby se lidé rozdělili na Übermensch a Untermensch, na ty údajně hodnotné a ty údajně méněcenné.

Zajímavé je, že i v protektorátu se někdy měřili Češi a Němci, jenže výsledky se moc nehodily do nacistické představy. Češi v nich často nevycházeli jako nějaký jasně odlišný, méněcenný národ. To jen ukazuje, jak pružná a účelová tahle "věda" byla: když čísla nevyhovovala ideologii, prostě se s nimi dál moc nepracovalo.

Druhý důležitý pojem je židobolševismus. Byla to propagandistická nadávka, kterou nacisté používali k propojení Židů a komunismu. Je pravda, že část Židů ve východní Evropě tíhla k marxismu nebo komunismu, často proto, že komunistický internacionalismus sliboval překonat národnostní a rasové rozdělení. Říkal: nejdůležitější není národ, ale třída. Jenže nacisté z toho udělali konspirační obraz, jako by marxismus a komunismus byly židovský plán na rozklad národů.

Fašismus a nacismus šly opačným směrem. Neříkaly: spojme se jako dělníci všech zemí, ale: spojme se jako jeden národ. Symbol fasces, svazek prutů se sekerou, měl vyjadřovat sílu jednoty. Jenže v takové představě národa není moc místa pro menšiny. V Itálii vadili třeba Řekové, v Německu Romové, Židé nebo Slované. Národ se měl tvářit jako jeden celek, a kdo se do něj nehodil, mohl být označen za cizí prvek.

Pseudovědecké rasové měření obličeje — Pseudovědecké měření obličeje ukazuje, jak se rasismus snažil tvářit jako objektivní věda.

Fašistický symbol fasces — Fasces, svazek prutů se sekerou, vyjadřoval představu síly skrze jednotu a stal se symbolem fašismu.

Zákonem vyrobený nepřítel

V nacistickém Německu se nenávist neponechala jen v novinách, plakátech nebo řečech. Dostala podobu zákona. Norimberské zákony z roku 1935 určovaly, kdo je "německé krve", kdo je míšenec prvního nebo druhého stupně a kdo je podle státu Žid. Nešlo o víru nebo osobní identitu, ale o původ a o to, jak si režim člověka zařadil.

Z takového zařazení potom vyplývalo, co člověk smí a nesmí. Jestli může studovat, vstupovat do některých prostor, používat veřejné služby, pracovat v určité profesi nebo žít běžný život. To je na tom děsivé: z předsudku se stala úřední kolonka, z úřední kolonky zákaz a ze zákazu postupně cesta k vyřazení ze společnosti.

Podobný jazyk známe i z druhé republiky a protektorátu. Objevují se nápisy typu Židům vstup zakázán, články o tom, že někdo nechce sedět vedle Žida v divadle, nebo texty, které se tváří jako obrana společnosti. Přitom ve skutečnosti připravují lidi na to, že vyřazení celé skupiny je prý normální.

Mapa nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů — Mapa ukazuje síť koncentračních a vyhlazovacích táborů. Vraždění nezačalo mapou, ale vylučováním lidí ze společnosti.

Šoa: katastrofa, ne oběť

Pro nacistické vyvražďování evropských Židů se často používá slovo holokaust. Mnozí Židé ale raději používají slovo šoa. Holocaust je původně řecké slovo pro zápalnou oběť, pro celopal. Má tedy náboženský odstín, jako by šlo o nějakou oběť. Jenže zavraždění milionů lidí nebyla oběť. Byla to katastrofa, zmar, zničení. A právě to vyjadřuje hebrejské slovo šoa.

Když mluvíme o šoa, nesmíme zůstat jen u obecné představy "táborů". Nacistická mašinérie byla obrovská: ghetta, deportace, nucené práce, koncentrační tábory, vyhlazovací tábory, ale také hromadné střelby mimo tábory. Zavražděno bylo přibližně šest milionů Židů, tedy asi dvě třetiny předválečné židovské populace Evropy.

U maďarských Židů je dobré být přesný. Deportace probíhaly hlavně od května do července 1944 a asi 437 tisíc lidí bylo odvezeno převážně do Auschwitz-Birkenau. Nešlo tedy jen o poslední týdny války, ale o rychlou, byrokraticky a logisticky připravenou akci v době, kdy už bylo jasné, kam deportace vedou.

Vstup do Osvětimi a osobní věci obětí — Osvětim-Birkenau se stala symbolem průmyslově organizovaného vraždění evropských Židů.

Deportace židovských rodin — Deportace zasahovaly celé rodiny včetně dětí, starých lidí a nemocných.

Schéma počtů obětí nacistických vyhlazovacích táborů — Schéma připomíná rozsah vraždění v jednotlivých vyhlazovacích táborech.

Židovská populace v Evropě v letech 1933 a 2015 — Srovnání židovské populace před nacismem a po desetiletích ukazuje dlouhodobý dopad šoa.

Lvov 1941: když se vraždění účastní dav

Jedna z nejstrašnějších věcí na šoa je, že nešlo jen o chladnou nacistickou byrokracii. Na mnoha místech se do násilí ochotně zapojilo i civilní obyvatelstvo. Fotografie z Lvova v roce 1941 ukazují ponižování, bití a veřejné mučení Židů přímo v ulicích. Nebyl to ale "jen" výbuch ponižování: tyto scény byly předstupněm vraždění. Historici u lvovských pogromů a souvisejících vražd v létě 1941 obvykle uvádějí přibližně 6 000 zavražděných Židů, v některých odhadech zhruba 5 000 až 7 000. Podobné scény známe i z Kaunasu, Pobaltí, Haliče nebo z území dnešní Ukrajiny.

Je důležité říct obojí. Hlavní odpovědnost za vyhlazování nesl nacistický režim, jeho armáda, policie, SS a jednotky Einsatzgruppen. Zároveň ale na řadě míst pomáhali místní antisemité. Někdy využili německý postup k tomu, aby si vybili frustraci a nenávist na židovských sousedech.

V pozadí hrála roli i zkušenost se sovětskou mocí. Někteří lidé si Židy spojovali s bolševismem a tvářili se, že se mstí za komunismus. Bylo to zjednodušení, které z jednotlivých lidí udělalo kolektivního viníka. A právě to je mechanismus pogromu: nejde o spravedlnost, ale o davovou nenávist.

Násilí davu během lvovského pogromu v roce 1941 — Lvovský pogrom zachycuje davové násilí v ulicích; veřejné bití a ponižování často předcházelo samotnému vraždění.

Napadení židovské ženy během lvovského pogromu — Útok na židovskou ženu v ulicích Lvova nebyl izolovanou scénou, ale součástí pogromu, který končil vraždami.

Veřejné ponižování židovské ženy během lvovského pogromu — Veřejné ponižování a sexuální násilí patřily k metodám davové dehumanizace.

Ponížená židovská žena během lvovského pogromu — Snímek zachycuje ponižování ženy obklopené davem.

Násilí v ulicích během lvovského pogromu — Útoky probíhaly na ulici, před očima kolemjdoucích, a byly součástí širšího vražedného pogromu.

Napadená židovská žena s dítětem během lvovského pogromu — Násilí zasahovalo i ženy s dětmi; cílem nebylo jen zostudit komunitu, ale zlomit ji a připravit její likvidaci.

Strhávání oděvu během lvovského pogromu — Strhávání oděvu bylo součástí veřejného zostuzení obětí.

Vojáci a napadený muž během lvovského pogromu — Přítomnost ozbrojených mužů ukazuje, že násilí neprobíhalo mimo dohled moci.

Bití židovské ženy během lvovského pogromu — Bití a ponižování se staly veřejným představením nenávisti.

Útěk napadené ženy během lvovského pogromu — Útěk napadené ženy připomíná, že za historickým pojmem "pogrom" jsou konkrétní lidé.

Masová poprava Židů u jámy — Masové popravy u jam patřily k takzvanému holokaustu kulkami, hlavně na východě Evropy.

Vraždění střelbou a tábory smrti

Když se řekne šoa, mnoho lidí si představí hlavně plynové komory. Ty byly opravdu zásadní, ale vraždění mělo víc podob. Na východě Evropy probíhaly masové popravy střelbou, často u předem vykopaných jam. Nacistické jednotky přiváděly lidi na místo vraždy, střílely je a těla padala do hromadných hrobů.

Tohle je důležité kvůli tomu, aby šoa nepůsobila jako něco neosobního a vzdáleného, co se odehrávalo jen za zdmi táborů. Často se vraždilo v krajině, u vesnic, u lesů, na místech, kde někdo bydlel a někdo se díval. A právě proto se historici ptají nejen na rozkazy shora, ale i na místní účast, přihlížení a mlčení.

Masová poprava Židů střelbou — Poprava střelbou ukazuje bezprostřední podobu nacistického vraždění mimo tábory.

Oběti nacistického masového vraždění — Oběti masového vraždění připomínají rozsah násilí při osvobozování táborů a míst vražd.

Hromadný hrob obětí holokaustu — Hromadné hroby jsou pramenem k rozsahu a brutalitě nacistické genocidy.

Srovnání židovské populace v Evropě v letech 1933 a 2015 — Mapa vedle sebe klade Evropu roku 1933 a 2015; nejde jen o statistiku, ale o viditelný otisk genocidy.

Evropa po šoa

Když se podíváme na mapy židovské populace před válkou a po ní, je vidět, že šoa nebyla jen série jednotlivých tragédií. Proměnila celou Evropu. V Polsku, na území Sovětského svazu a v dalších částech východní Evropy zanikly komunity, které tam existovaly po staletí.

I u nás přežilo jen velmi málo lidí. A přežití neznamenalo automaticky návrat do normálního života. Často nebylo kam se vrátit, majetek byl pryč, rodiny byly zavražděné a okolí se ne vždy chtělo dívat pravdě do očí. Proto je poválečná Evropa také příběhem prázdných míst: domů, synagog, škol, obchodů a jazyků, které z místní paměti zmizely.

Staré motivy v novém jazyce

Antisemitismus po válce nezmizel. Část z něj přežila na ultrapravici a mezi neonacisty: hákové kříže, útoky na židovské hřbitovy, popírání nebo zlehčování šoa. Jiná podoba se objevuje v politickém jazyce kolem Izraele. Kritika izraelské vlády samozřejmě může být legitimní, stejně jako kritika jakéhokoli státu. Problém začíná tam, kde se vina přenáší na všechny Židy, kde se mluví o zničení Izraele nebo kde se staré antisemitské obrazy převléknou za politický slogan.

Další současnou figurou je George Soros. Je to konkrétní člověk, maďarsko-americký finančník a filantrop s židovskými kořeny. V konspiračních obrazech se z něj ale stává skoro pohádkový viník všeho: údajně řídí migraci, revoluce, média, politiku i světové finance. To je starý motiv "bohatého Žida, který tahá za nitky", jen přepsaný do moderní podoby.

Vandalismus na židovském hřbitově ukazuje, že antisemitismus po válce nezmizel.

Neonacista s vytetovaným hákovým křížem — Neonacistická symbolika navazuje přímo na jazyk nacistické nenávisti.

Pálení izraelské a americké vlajky — Pálení izraelské vlajky může v některých kontextech přecházet od politického protestu k nenávisti vůči Židům.

Protiizraelský protestní nápis vyzývající ke zničení Izraele — Nápis o zničení Izraele už není běžná kritika vlády, ale jazyk likvidace státu.

George Soros je reálná osobnost; problém začíná ve chvíli, kdy se z něj dělá konspirační symbol.

Antisemitská karikatura George Sorose — Karikatura pracuje s motivem Sorose jako skrytého manipulátora světového dění.

Antisemitská karikatura George Sorose s motivem peněz — Druhá karikatura spojuje židovství, peníze a světovou moc, tedy velmi starý antisemitský stereotyp.

Multikulturní školní třída — Fotografie litvínovské školní třídy se stala záminkou k nenávistným komentářům proti romským dětem a jejich rodinám.

Nenávist na sítích a každodenní rasismus

V českém prostředí se antisemitismus často potkává s rasismem proti Romům a dalším menšinám. Mechanismus je podobný: vezme se celá skupina, přisoudí se jí jednotná vina, z lidí se udělá problém a potom už je snadné psát věty, které by člověk tváří v tvář konkrétnímu dítěti snad ani nevyslovil.

Tady nejde o abstraktní debatu. Fotografie školní třídy z Litvínova ukazuje konkrétní děti v konkrétní škole. Právě pod podobnými záběry se objevovaly komentáře o granátu, plynu nebo o tom, že "řešení se přímo nabízí", protože někteří lidé v těch dětech neviděli prvňáky, ale jen nálepku "Romové".

Komentáře typu "do plynu" nejsou jen hloupý internetový humor. Jsou to odkazy na vyhlazování a vraždění. Když někdo takhle mluví o Židech, Romech nebo jiné menšině, navazuje na jazyk, který v dějinách vedl k vylučování, ponižování a násilí. Proto má smysl brát i "obyčejné" komentáře vážně.

A tady je asi dobré skončit praktickou poznámkou: dějepis není jen o tom vědět, co se stalo. Je i o tom poznat jazyk, který dokáže z normálních lidí udělat dav a z konkrétních lidí nepřátele. Když ten jazyk poznáme včas, máme větší šanci mu nepodlehnout.

Rasistické komentáře na sociální síti — Rasistické komentáře ukazují, jak snadno se jazyk vyhlazování přesouvá do každodenní internetové řeči.

Nenávistné komentáře na sociální síti — Nenávist na sítích často působí jako "jen slova", ale normalizuje způsob myšlení, který je nebezpečný.