Augsburský mír: přiznání, že jednotu nelze obnovit
Vojenské vítězství Karla V. nad protestantskými stavy neobnovilo jednotu říše. Nové konflikty, odpor knížat i války s Francií ukazovaly, že dlouhodobé řešení nemůže stát jen na síle. Výsledkem byl augsburský náboženský mír z roku 1555, který jménem císaře vyjednával jeho bratr Ferdinand.
Dohoda uznala vedle katolíků také stoupence augsburského, tedy luterského vyznání. Kalvinisté do ní zahrnuti nebyli; jejich říšskoprávní uznání přišlo až s vestfálským mírem roku 1648. Ferdinand roku 1555 ještě nebyl císařem: císařský titul převzal po Karlově abdikaci a potřebných jednáních roku 1558.
Čí země, toho náboženství — a co poddaní?
Dohodu obvykle shrnujeme latinskou formulí cuius regio, eius religio: čí vláda, toho víra. Právo rozhodnout o vyznání dostaly především světské říšské vrchnosti. Pro jednotlivého poddaného to nepředstavovalo dnešní svobodnou volbu. Pokud s vyznáním vrchnosti nesouhlasil, měl za stanovených podmínek možnost odejít.
Ani tato zásada neplatila bez výjimek. Specifické postavení měla církevní území a některá nábožensky smíšená říšská města. Nebylo to jednoduché pravidlo, podle něhož by každý prodej panství automaticky a okamžitě obrátil všechny obyvatele k jiné víře.
Z dnešního pohledu v takovém řešení vidíme napětí: osobní víra byla natolik důležitá, že kvůli ní lidé bojovali, ale zároveň ji politické uspořádání silně podřizovalo vrchnosti. Konfesní rozdíly se postupně propojovaly s budováním států a s mocenskými soupeřeními. Vyznání však nebylo pouhou záminkou; pro mnoho aktérů mělo hluboký osobní význam.
České země: víc než katolíci a kališníci
V Čechách vytvořila kompaktáta a kutnohorský smír jiný právní rámec než v říši. Nebyla to ale nepřetržitá a úplná náboženská svoboda pro všechny. Původní dvojvěří počítalo především s katolíky a utrakvisty. Nové reformační proudy se do něj nevešly snadno.
Část utrakvistů zůstávala blíže starší tradici, jiní přejímali luterské podněty. Odtud označení staroutrakvisté a novoutrakvisté. Hranice mezi skupinami nebyly vždy ostré. Vedle nich působila samostatná Jednota bratrská, která vznikla už v 15. století a později navazovala kontakty i s reformovaným prostředím.
Zvlášť na Moravě našli útočiště také novokřtěnci, známí jako habáni. Ti nepatřili ke kalvinistům. Vycházeli z anabaptistické reformace a jejich společenství měla vlastní náboženská i sociální pravidla. Podobně nelze označit celé Švýcarsko nebo všechny nekatolické obyvatele českých zemí za příslušníky jediného směru.
Jak se poměry měnily, přestávala části nekatolických stavů dosavadní kompaktáta stačit. Potřebovaly širší právní oporu, která by zahrnula i jejich novější přesvědčení. Odtud vedla cesta k České konfesi a později k Rudolfovu majestátu.
Vzniká tím zajímavý obrat: dokument, který dřívější generace hájily jako velkou výsadu, může jejich potomkům připadat příliš úzký. Pro konzervativnější stranu je naopak právě staré uspořádání přijatelnou hranicí. Není v tom nutně prostá nevěrnost předkům. Změnilo se to, čemu lidé věří, a starší právní kategorie už jejich život nepopisují dostatečně. Spor o zachování tradice se tak může stát sporem o možnost další změny.
Katolická reforma, tridentský koncil a jezuité
Také katolická církev procházela proměnou. Tridentský koncil zasedal s přestávkami v letech 1545–1563, převážně v Tridentu, dočasně také v Boloni. Vymezoval katolické učení a usiloval o nápravu církevní správy, kázně a vzdělávání duchovních. Nešlo o koncil konaný ve Švýcarsku.
Tovaryšstvo Ježíšovo, jezuitský řád, bylo schváleno už roku 1540, tedy před zahájením koncilu. Do Prahy jezuité přišli na pozvání Ferdinanda I. roku 1556 a jejich působení se spojilo s Klementinem. Školy a důkladná příprava učitelů jim pomáhaly získávat vliv i respekt.
Škola přitom působila jinak než úřední zákaz. Schopný učitel, srozumitelný výklad a zkušenost s dobře vedeným studiem mohly získávat důvěru i mimo vlastní vyznání. Náboženské soupeření tak neprobíhalo pouze v polemikách nebo na bojištích, ale také v učebně. Právě tento rozměr pomáhá vysvětlit, proč mělo vzdělávání pro různé církve takový význam.
Jezuity nelze dobře pochopit jen jako postavy jednoznačně záporné obrozenecké legendy. Podíleli se na rekatolizaci, ale také na vědě, literatuře a vzdělávání. Katolická reforma i protireformace jsou užitečné pojmy pro různé stránky tohoto vývoje; jeden zdůrazňuje vnitřní obnovu, druhý boj proti protestantismu.
