Král dvojího lidu
Jiří z Poděbrad bývá označován jako husitský král nebo král dvojího lidu. Druhé pojmenování vystihuje jeho obtížný úkol: vládnout zemi, v níž vedle sebe žili katolíci a kališníci. Nestačilo stát v čele jedné strany. Bylo potřeba hledat uspořádání přijatelné i pro tu druhou.
Podobné soužití měl Jiří také ve vlastní rodině. Jeho druhá manželka Johanka z Rožmitálu zůstala katoličkou, přestože on sám vyznával přijímání pod obojí. To samozřejmě nedělá z 15. století dobu dnešní náboženské svobody. Ukazuje to ale, že konfesní hranice nemusely vždycky znamenat konec osobních a politických vztahů.
Evropské společenství jako cesta z izolace
Jiří potřeboval českým zemím zajistit místo v Evropě, která na husitského panovníka hleděla s nedůvěrou. S jeho jménem je spojen projekt spolku křesťanských panovníků, jenž měl mimo jiné pomáhat řešit spory jednáním. Přirovnání k Evropské unii je lákavé, ale příliš zjednodušuje: šlo o plán vyrůstající z úplně jiných politických a náboženských poměrů.
Na projektu je přitažlivá právě představa, že spory nemusí pokaždé rozhodnout vojsko. V tomto obecném smyslu můžeme hledat paralelu s pozdějšími pokusy o mezinárodní spolupráci. Současně ale tehdejší návrh počítal s křesťanskými vládci, nikoli s dnešními občanskými společnostmi. Podobnost jedné myšlenky ještě neznamená, že dvě instituce mají stejný účel a podobu.
Projekt měl vyvést zemi z izolace a posílit Jiřího postavení vůči papežství. Evropská diplomacie však měla vlastní zájmy a návrh se nepodařilo uskutečnit. K zahraničnímu obrazu českého krále přispělo také poselstvo Lva z Rožmitálu, bratra královny Johanky. Jeho cestu je třeba odlišovat od samotného jednání o mírovém spolku.
Jagellonci a proměna Pražského hradu
Po Jiřího smrti roku 1471 nastoupil Vladislav II. Jagellonský. Jagellonci byli katolickou dynastií s mocenským zázemím v Polsku a Litvě. Vladislav musel v českých zemích počítat se silnými stavy i s náboženskou různorodostí obyvatel.
Jeho dobu připomíná Vladislavský sál na Pražském hradě. Pozdně gotická klenba se tu setkává s raně renesančními prvky. Takové propojení dobře ukazuje, proč nemá smysl hledat jediný den, kdy skončila gotika a začala renesance. Nové formy se prosazovaly postupně a přizpůsobovaly se místním tradicím, požadavkům stavebníků i klimatu.
Při pohledu na fotografii sálu stojí za to porovnat dvě různé části stavby: spletitou síť klenebních žeber nad hlavou a pravidelně utvářená velká okna. Pozdní gotika a renesance tu nejsou soupeři, z nichž jeden musí druhého vytlačit. Stavitel spojil obě řešení v jediném prostoru. Architektura tak nabízí konkrétní obraz přechodného období, které se do ostré učebnicové hranice nevejde.
Vladislav vládl až do roku 1516, tedy pětačtyřicet let. Přezdívka král Bene, král Dobře, připomíná jeho pověst panovníka vstřícného k požadavkům okolí. Od roku 1490 byl také uherským králem a převážně sídlil v Budíně. České stavy tak měly značný prostor pro vlastní politiku.
Ludvík, Moháč a osmanský tlak
Vladislavův syn Ludvík Jagellonský nastoupil roku 1516 jako desetiletý. O deset let později utrpělo uherské vojsko u Moháče zdrcující porážku od armády sultána Sulejmana Nádherného. Ludvík zahynul při ústupu z bitvy. Bylo mu dvacet let a nezanechal dědice.
Osmanský tlak nebyl vzdálenou hrozbou. Sulejmanova vojska dobývala pevnosti a pronikala do střední Evropy. Roku 1522 donutila ke kapitulaci také johanity na Rhodu. Řád ostrov opustil na začátku roku 1523 a na Maltě se usadil až roku 1530, kdy mu ji poskytl Karel V. Sultán tedy rytíře přímo na Maltu neposlal.
Od pražských konfliktů ke kutnohorskému smíru
Ještě před Moháčem musely české země zvládnout vlastní náboženské napětí. Výrazně se projevilo při pražském převratu roku 1483, kdy kališníci násilně zasáhli proti městským radám, od nichž se obávali katolického obratu. Událost zahrnovala i vyhazování konšelů z oken. Proto se někdy označuje jako druhá pražská defenestrace; číslování defenestrací se v literatuře liší.
Násilí ukázalo, že snaha úplně ovládnout zemi na úkor druhé strany vede k dalším konfliktům. Důležitým východiskem se stal kutnohorský náboženský mír roku 1485. Nezrušil všechny spory, ale vytvořil pravidla pro soužití katolíků a utrakvistů.
