Evangelia, apokryfy a počátky novozákonního příběhu

Jak k novozákonním příběhům přistupovat

Přednáška se pohybuje především na půdě novozákonních příběhů. Nejde tedy o kritické dějiny Palestiny na přelomu letopočtu založené na soustavném porovnávání biblických a mimobiblických pramenů. Nový zákon sice uvádí historicky doložitelné postavy, jako jsou Pontius Pilatus, členové herodovské dynastie nebo římští císaři, samotné příběhy o Ježíšově životě a působení však vycházejí především z křesťanské náboženské tradice.

Cílem je porozumět příběhům, které zásadně ovlivnily evropskou kulturu. V kostelech, galeriích, na mozaikách, freskách i oltářních obrazech se s nimi setkáváme neustále, ale bez znalosti jejich obsahu a symbolů zůstává velká část výtvarného umění nesrozumitelná. Zajímavé je také sledovat, jak se stejný námět proměňoval od byzantských mozaik přes renesanci až po baroko.

Byzantská ikona Křtu Krista ukazuje, proč je znalost novozákonních příběhů klíčem k evropské obrazové tradici.

Evangelia jako radostná zvěst

Jádrem Nového zákona jsou čtyři evangelia. Řecké slovo euangelion znamená dobrou či radostnou zprávu. Na první pohled se může zdát zvláštní označovat tak vyprávění, které vede k Ježíšovu zatčení a ukřižování. Křesťanský příběh však nekončí Velkým pátkem: pokračuje přes Bílou sobotu ke vzkříšení. Radostnou zvěstí je právě přesvědčení, že smrt neměla poslední slovo.

První tři evangelia - Matoušovo, Markovo a Lukášovo - se označují jako synoptická, protože je lze položit vedle sebe a srovnávat. Mají podobnou stavbu, řadu společných příběhů a patrně také společné prameny. Za nejstarší bývá považováno evangelium Markovo; Matouš a Lukáš z něj pravděpodobně čerpali, zároveň však každý přinesl vlastní tradici. Janovo evangelium se od nich výrazně liší jazykem, stavbou i teologickým důrazem.

Tradiční označení evangelistů zároveň připomíná jeden z typických křesťanských paradoxů. Matouš je ztotožňován s celníkem, tedy s člověkem, jehož povolání bylo v tehdejší židovské společnosti považováno za morálně problematické a spojované s kolaborací i obohacováním. Právě z takové postavy se v tradici stává apoštol a evangelista.

Schéma kánonu knih Nového zákona — Kánon knih Nového zákona: evangelia, Skutky apoštolů, listy a Zjevení Janovo jako základní stavba křesťanských textů.

Skutky apoštolů, listy a Zjevení

Po evangeliích následují Skutky apoštolů. Vyprávějí o době po Ježíšově smrti a vzkříšení, o jeho zjevování, o Letnicích a o vzniku prvních křesťanských obcí. Do popředí se postupně dostávají Petr a Pavel. Skutky jsou proto důležitým spojovacím článkem mezi evangelijním příběhem a dějinami raného křesťanství.

Další velkou část Nového zákona tvoří epištoly, tedy listy. Nejvíce jich tradice spojuje s Pavlem. Jsou adresovány konkrétním obcím v římské říši - například Korinťanům, Římanům, Filipanům nebo Soluňanům - a někdy i jednotlivcům. Pavel v nich vysvětluje význam Kristovy smrti a vzkříšení, řeší praktické spory a utváří způsob, jakým rané obce chápaly svou víru. Proto se texty z listů dodnes čtou při bohoslužbách.

Poslední knihou je Zjevení Janovo, tradičně nazývané Apokalypsa. Dnešní jazyk spojuje apokalypsu především se zkázou, původní význam slova je však zjevení či odhalení. Text je plný obrazů, čísel a symbolů, kterým není snadné rozumět bez znalosti dobového myšlení. Přes všechny katastrofické scény směřuje k naději: k porážce zla, poslednímu soudu a obnovenému stvoření.

Apokryfy a křesťanské legendy

Mnoho motivů, které známe z křesťanského umění, se v kanonických evangeliích vůbec nenachází. Vedle čtyř přijatých evangelií vznikala v prvních staletích i evangelia apokryfní, například Tomášovo, Nikodémovo nebo Jidášovo. Některá pocházela z okrajových křesťanských proudů a při formování biblického kánonu nebyla přijata jako spolehlivá či teologicky závazná.

Tím však jejich kulturní život neskončil. Apokryfy vyplňovaly mezery v biblickém vyprávění: doplňovaly příběhy Ježíšova dětství, rodičů Panny Marie nebo osudy apoštolů, o nichž kanonické texty někdy uvádějí jen jméno. Z těchto vyprávění čerpaly pozdější legendy, ikonografie i atributy světců. Pro historika jsou problematickým pramenem, pro porozumění křesťanské kultuře jsou však nepostradatelné.

Obálka knihy Neznámá evangelia, Novozákonní apokryfy I — Novozákonní apokryfy doplňovaly vyprávění, která se do čtyř kanonických evangelií nedostala.

Obálka knihy Starý zákon, Apokryfy — Slovo apokryf se používá i u starozákonních textů stojících mimo užší kánon.

Obálka knihy Příběhy apoštolů, Novozákonní apokryfy II — Apokryfní příběhy apoštolů pomáhaly pozdější tradici doplňovat osudy světců a jejich atributy.

Socha krále Davida v bazilice Santa Maria Maggiore — Král David patří k postavám Starého zákona, k nimž se křesťanská tradice při výkladu Mesiáše vracela.

Mesiáš, Kristus a vztah k judaismu

Křesťanství vyrůstá z judaismu. První Ježíšovi následovníci byli Židé a křesťanská Bible převzala židovské posvátné texty jako Starý zákon. Zásadní rozdíl spočíval v přesvědčení, zda očekávaný Mesiáš již přišel. Křesťané rozpoznali Mesiáše v Ježíši; většina židovských proudů toto tvrzení nepřijala.

Hebrejské slovo mašiach, počeštěně Mesiáš, znamená pomazaný. Pomazání olejem vyjadřovalo vyvolení ke zvláštnímu úkolu a týkalo se zejména králů a kněží. Řeckým překladem tohoto pojmu je christos, tedy Kristus. Nejde proto původně o Ježíšovo příjmení, ale o titul: Ježíš Kristus znamená Ježíš Mesiáš, Ježíš Pomazaný.

Pro křesťanskou četbu Starého zákona získal mimořádný význam prorok Izajáš. Jeho texty byly vykládány jako předpovědi Mesiáše a novozákonní autoři je opakovaně citují. Události Ježíšova života tak v křesťanské tradici vystupují jako naplnění dávných prorockých zaslíbení.

Prorok Izajáš od Michelangela — Prorok Izajáš byl v křesťanské tradici čten jako jeden z hlavních starozákonních hlasů směřujících k Mesiáši.

Co si z toho odnést

Novozákonní příběhy nejsou jen souborem náboženských textů. Jsou jedním ze základních jazyků evropské kultury. Kdo rozumí evangeliím, apoštolům, apokryfům, pojmům Mesiáš a Kristus a vazbě mezi Starým a Novým zákonem, lépe čte obrazy, sochy, fresky, mozaiky i literaturu, které z těchto příběhů po staletí čerpaly.