Symboly křesťanství a jejich význam | Krátká výuková videa

Ryba a první křesťané

Jedním z nejznámějších raně křesťanských symbolů je ryba. Řecky se ryba řekne ἰχθύς, velkými písmeny ΙΧΘΥΣ. Právě tato písmena křesťané četli jako akrostich: Ἰησοῦς Χριστός Θεοῦ Υἱός Σωτήρ, tedy Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel. Důvodů, proč se ryba prosadila právě tak silně, bylo nejspíš víc a historici se v jejich přesném poměru úplně neshodují. Symbol zároveň připomínal evangelijní prostředí Galilejského, respektive Genezaretského jezera, rybářské povolání několika apoštolů, Ježíšova slova o „rybářích lidí“ i příběhy o zázračném rybolovu a rozmnožení chleba a ryb.

V době, kdy křesťané nemohli svou víru vždy veřejně vystavovat, fungovala ryba jako nenápadné znamení příslušnosti. Pozdější tradice ráda vyprávěla, že jeden člověk nakreslil do prachu oblouk a druhý jej doplnil do tvaru ryby. Podobně se někdy uvádí, že ryba mohla nenápadně označovat místa křesťanských setkání nebo modliteb. Je obtížné doložit, nakolik se takové rozpoznávací gesto skutečně používalo, protože otevřená značka by zároveň mohla křesťany prozradit. Symbol ryby je však v raně křesťanském umění nesporný.

Raně křesťanská mozaika se symbolem ryby a řeckým nápisem Ichthys — Mozaika s nápisem Ichthys ukazuje rybu jako nenápadné, ale srozumitelné znamení raných křesťanů.

Socha ukřižovaného Krista s tabulkou INRI nad hlavou — Tabulka INRI nad ukřižovaným Kristem připomíná nápis, který podle evangelií označoval důvod popravy.

INRI a proměna významu kříže

Na kříži bývá umístěna tabulka s písmeny INRI, zkratkou latinského Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum - Ježíš Nazaretský, král Židů. Proto ji potkáme na křížích v kostelích, na výzdobě oltářů i na drobných památkách v krajině, třeba na božích mukách. Evangelia uvádějí, že nápis označoval důvod popravy a byl napsán ve více jazycích. V různých uměleckých tradicích proto mohou být písmena a jazykové podoby odlišné. Vedle latiny se objevuje hebrejská a řecká podoba; v řečtině se slovo „král“ vyjadřuje jako basileus, a proto se na některých vyobrazeních setkáme spíše s podobou INBI než s latinským INRI.

Kříž je dnes hlavním symbolem křesťanství, původně však šlo o římský popravčí nástroj určený k ponižující a bolestivé smrti. První křesťané proto častěji používali jiné znaky. Teprve postupně se z nástroje smrti stal symbol vítězství nad smrtí.

Páv, beránek a alfa s omegou

Páv se v raně křesťanském umění stal symbolem nesmrtelnosti a vzkříšení. Vycházelo se ze starověké představy, že jeho maso nepodléhá rozkladu. Motiv proto často zdobí sarkofágy, mozaiky a prostory spojené s pohřbíváním. Když jsou pávi zobrazeni u stromu života nebo jak pijí z rajského pramene, navazuje to právě na představu Edenu a života, který smrt nepřeruší. Roztažený paví ocas navíc připomíná množství očí, a proto mohl být spojován také s bdělostí a vševědoucností. Podobné výklady je vhodné chápat jako vrstvy symbolické tradice, ne jako jediný přesně stanovený význam každého obrazu.

Beránek odkazuje k oběti. Připomíná starozákonního velikonočního beránka i označení Ježíše jako Beránka Božího. V pozadí je několik biblických příběhů najednou: u Abraháma a Izáka se obětní zvíře zachytí za rohy na hoře Moria; v příběhu exodu se krví beránka mažou veřeje domů, aby byli Izraelité uchráněni. Obraz nevinného beránka proto křesťané četli jako předobraz Kristovy oběti. Latinské Agnus Dei se stalo součástí liturgie.

Na mozaikách může beránek uprostřed stáda představovat Krista, zatímco dvanáct ovcí zastupuje apoštoly. Když má beránek svatozář s křížem, nejde o obyčejné zvíře: křížový nimbus v křesťanském umění označuje právě Krista. Na takové mozaice se také může kříž proměnit ve strom života: dřevo Kristovy smrti se chápe jako protějšek stromu, u něhož podle biblického vyprávění začal hřích člověka. Někdy je doplněn dvanácti značkami připomínajícími apoštoly a od stromu vytékají čtyři rajské řeky. Není to jen dekorace, ale obraz ráje a obnoveného života. Krev vytékající do kalicha odkazuje k eucharistii a k výkladu Kristovy oběti. Na východních obrazech se vedle toho často objevuje zkratka IC XC, tedy zkrácené řecké jméno Ježíš Kristus. Písmena alfa a omega, první a poslední znak řecké abecedy, vycházejí ze Zjevení Janova. Vyjadřují Krista jako počátek a konec, pána času a dějin.

Mozaikový páv z presbytáře baziliky San Vitale v Ravenně — Páv v mozaikové výzdobě San Vitale v Ravenně připomíná raně křesťanské čtení páva jako obrazu nesmrtelnosti.

Mozaika Beránka Božího se znaky alfa a omega — Beránek Boží mezi znaky alfa a omega spojuje oběť Krista s představou počátku a konce dějin.

IHS a christogram Chi-Rho

Skupina písmen IHS nevznikla původně z latinské věty, ale jako zkratka řeckého jména Ježíš. Řecky se Ježíš píše ΙΗΣΟΥΣ / Ἰησοῦς; v rukopisech a na nápisech se jméno zkracovalo na první tři řecká písmena ΙΗϹ: ióta, éta a sigma. Prostřední znak tedy není původně latinské „há“, ale řecká éta v podobě velkého písmene Η. Při převodu do latinského zápisu zůstala graficky jako H. Řecké sigma se navíc často psalo jako takzvané lunátní sigma Ϲ, které se v latině četlo jako S. Tak vznikla podoba IHS. Teprve později k ní lidé připojovali latinské výklady, například Iesus Hominum Salvator - Ježíš, Spasitel lidí. Jezuité ji přijali do svého znaku, a proto ji velmi často potkáme právě na jezuitských kostelích. Někdy ji vykládali také jako Iesum Habemus Socium, „Ježíše máme za společníka“. To dobře ladí s názvem jejich řádu, Societas Iesu, tedy Tovaryšstvo Ježíšovo. Tyto latinské věty ale nejsou původem znaku, nýbrž pozdějšími významovými vrstvami.

V českém prostředí se někdy objevuje také lidový výklad „Ježíš hříšných Spasitel“, často už v době, kdy se latina v běžné zbožnosti tolik neužívala. Stejně jako latinské formule jde o dodatečné rozehrání tří již existujících písmen, nikoli o jejich historický původ. Jiným velmi častým starým christogramem je Chi-Rho, spojení řeckých písmen chí a ró, tedy prvních písmen slova Christos.

Tradice spojuje Chi-Rho s císařem Konstantinem a s bitvou u Milvijského mostu roku 312. Podle pozdějšího vyprávění měl Konstantin před bitvou spatřit znamení Krista a slyšet či číst slova In hoc signo vinces - „v tomto znamení zvítězíš“. Výrok tedy dává smysl jen v příběhu o znamení, pod nímž měl císař bojovat; podle tradice si ho jeho vojáci dali na štíty. Není to původ zkratky IHS. Konstantinův obrat navíc neznamenal okamžité prohlášení křesťanství za státní náboženství. Dohoda známá jako milánský edikt z roku 313 především zaručovala náboženskou toleranci a vracení zabaveného majetku; výsadní postavení křesťanství se vytvářelo postupně.

Kamenný reliéf se znakem Chi-Rho a písmeny alfa a omega — Chi-Rho na kameni doprovázejí alfa a omega, tedy znaky počátku a konce převzaté ze Zjevení Janova.

Stejný znak, různé vrstvy významu

U křesťanských symbolů je důležité neplést si původ znaku s jeho pozdějšími výklady. Některé významy jsou velmi staré, jiné vznikaly až v latinském prostředí, v lidové zbožnosti nebo v konkrétních řeholních tradicích. Proto jeden symbol často neříká jen jednu věc, ale nese několik vrstev, které se na sebe v dějinách postupně nabalily.

Jezuitský monogram IHS se sluncem a křížem — Jezuitské IHS ukazuje pozdější latinské a řádové vrstvy významu staršího monogramu.

Jednoduchý monogram Chi-Rho složený z řeckých písmen — Chi-Rho vzniká spojením prvních dvou řeckých písmen slova Christos.

Jednoduchá grafická podoba ryby Ichthys — Jednoduchá kresba ryby připomíná, že některé symboly fungovaly právě svou nenápadností.

Dekorativní stuha s písmeny INRI — INRI se v umění objevuje i jako samostatný dekorativní prvek odkazující k nápisu na kříži.

Holubice, pelikán a Boží oko

Holubice představuje Ducha svatého. Vychází zejména ze scény Ježíšova křtu, kdy Duch sestupuje v podobě holubice, a objevuje se také ve výjevech Letnic. Dvanáct holubic může zastupovat apoštoly naplněné Duchem svatým.

Pelikán se stal symbolem Kristovy oběti na základě staré legendy, podle níž si rodič v nouzi rozklová hruď a vlastní krví oživí nebo nasytí mláďata. Biologicky samozřejmě nejde o skutečné chování pelikánů, v evropské ikonografii však tento obraz vyjadřoval Krista, který dává život druhým vlastní krví. Legenda patrně vznikla pozorováním pelikánů, kteří mají při krmení mláďat hruď a vak potřísněné krví ulovených ryb. Člověku se mohlo zdát, že pták trhá vlastní tělo.

Oko v trojúhelníku, často obklopené paprsky, vyjadřuje Boží prozřetelnost a Trojici. Trojúhelník odkazuje k Otci, Synu a Duchu svatému, oko k Božímu vědění a bdělosti. Bůh v tomto obraze „vidí“ i za povrch věcí: nejde tedy jen o oko jako dekorativní motiv, ale o představu Boží moudrosti a dohledu nad světem.

Trojice je přitom jeden z nejsložitějších křesťanských pojmů. Křesťanství se chápe jako monoteistické náboženství, tedy víra v jednoho Boha, ale zároveň mluví o Otci, Synu a Duchu svatém. Proto s tím měly problém některé skupiny už v rané církvi a podobná námitka se později objevuje i v islámu: jsou to tři bohové, nebo jeden? Křesťanská odpověď zní: jeden Bůh ve třech osobách.

Bůh Otec představuje stvořitelský princip, Boha jako původ a absolutno. Bůh Syn je Kristus, který je zároveň člověk se všemi bolestmi a zároveň Bůh; právě na jeho jednání lze podle křesťanské víry zahlédnout, jaký Bůh je. Duch svatý se zobrazuje nejobtížněji. Výstižná je biblická představa, že „duch vane, kudy chce“: jde o Boží působení, které člověka oslovuje, proměňuje a někdy se obrazně řekne, že na někoho „sestoupí“.

Symbol byl později používán i v jiných prostředích, například zednářských, jeho křesťanská ikonografie je však starší a sama o sobě neznamená zednářský původ.

Boží oko v trojúhelníku na průčelí kostela spojuje představu Boží prozřetelnosti s obrazem Trojice.

Vitráž s holubicí jako symbolem Ducha svatého — Holubice ve vitráži navazuje na scénu Ježíšova křtu a stala se běžným symbolem Ducha svatého.

Mozaika pelikána krmícího mláďata — Pelikán krmící mláďata vlastní krví se v evropské ikonografii četl jako obraz Kristovy oběti.