České země po husitských válkách: kompaktáta a Jiří z Poděbrad

Kompaktáta: kompromis místo úplného vítězství

Basilejská kompaktáta vycházela z jednání husitských zástupců s basilejským koncilem a roku 1436 byla slavnostně vyhlášena v Jihlavě. Obě strany přijaly řešení, které jim umožnilo ukončit otevřený konflikt. Nejviditelnějším výsledkem bylo uznání přijímání pod obojí způsobou: věřící mohli dostávat při bohoslužbě chléb i víno.

Nešlo však jednoduše o čtyři pražské artikuly převedené do zákona. Jejich požadavky byly upraveny a vyloženy tak, aby se s nimi mohl koncil smířit. Také otázka církevního majetku se řešila kompromisem, nikoli trvalým zákazem jakéhokoli církevního vlastnictví. Šlechta měla silný zájem na tom, aby nepřišla o majetkové zisky z válečných let.

Pro šlechtice, který za války získal někdejší klášterní statek, nebyla dohoda jen otázkou bohoslužby. Záleželo mu také na tom, zda bude jeho nové vlastnictví uznáno. Náboženský a majetkový zájem se tak mohly navzájem podporovat. Kompromis měl šanci uspět právě tehdy, když nabízel přijatelný výsledek nejen teologům, ale také lidem, kteří v zemi skutečně drželi moc.

Zikmund byl roku 1436 přijat za českého krále, klidnou vládu si ale dlouho neužil. Přetrvávaly konflikty, k nimž patřil i odpor Jana Roháče z Dubé. Zikmund zemřel ve Znojmě roku 1437 a Lucemburkové tím přišli o posledního mužského představitele své hlavní panovnické linie.

Ladislav Pohrobek a podezření z královraždy

Po Zikmundovi nastoupil jeho zeť Albrecht Habsburský, manžel Alžběty Lucemburské. Zemřel však už roku 1439. Jeho syn Ladislav se narodil až roku 1440, tedy po otcově smrti. Odtud přízvisko Pohrobek. Po matce byl Zikmundovým vnukem, po otci Habsburkem.

Vymření dynastie „po meči“ tedy neznamenalo, že zmizeli všichni příbuzní předchozího panovníka. Rodové vazby pokračovaly i přes dcery a jejich děti. Ladislav je názorným příkladem: patřil k jiné dynastii, přesto byl přímým potomkem Zikmunda. Při sledování střídajících se rodů na trůně se proto vyplatí dívat nejen na příjmení, ale také na sňatky a příbuzenské vztahy.

Ladislav vyrůstal pod poručnictvím svého habsburského příbuzného Fridricha III. Českým králem byl korunován roku 1453, ve třinácti letech. Skutečnou správu země nadále výrazně ovlivňoval Jiří z Poděbrad. Když Ladislav roku 1457 nečekaně zemřel, bylo mu pouhých sedmnáct let.

Brzy se objevilo podezření, že ho Jiří nechal otrávit: vždyť právě jemu králova smrt otevřela cestu k trůnu. Podezření ale není důkaz. Výzkum ostatků vedený Emanuelem Vlčkem v 80. letech 20. století spojoval úmrtí se závažným krevním onemocněním, tradičně označovaným jako leukémie. Přesnou zpětnou diagnózu je vhodné formulovat opatrně; tvrzení o prokázané Jiřího královraždě však oporu nemá.

Když si šlechta zvolí krále ze svého středu

Roku 1458 byl králem zvolen Jiří z Poděbrad. Pro české prostředí to byl mimořádný krok. Na trůn nevstupoval příslušník zavedené evropské panovnické dynastie, ale představitel domácí šlechty. Volba ukazuje, jak výrazně se od předhusitských dob změnilo postavení stavů.

Podobný vzestup zažil ve stejném roce v Uhrách Matyáš Korvín, syn vojevůdce Jana Hunyadyho. Jeho přízvisko souvisí s latinským corvus, havran, a s havranem v rodovém znaku. Nešlo o přezdívku odvozenou od barvy vlasů.

Jiří zároveň věděl, jak nejisté by bylo prosazovat vlastní syny proti domácí i zahraniční opozici. Ještě za života proto podpořil možnost nástupu Jagellonců. Když roku 1471 zemřel, česká koruna přešla volbou na Vladislava Jagellonského.