Novověk nezačal jediným dnem
Na otázku, kdy začíná novověk, se obvykle nabízí rok 1492 a Kolumbova plavba přes Atlantik. Je to užitečný orientační bod, nikoli okamžik, kdy se evropský svět přes noc změnil. Přelom tvořila celá souhra událostí: zámořské plavby, knihtisk, rozvoj renesance a humanismu i náboženská reformace.
Kolumbus hledal západní cestu do Asie a dosažené země s Asií spojoval i později. Jeho plavby však otevřely dlouhodobé propojení Evropy s Amerikou. Následky byly obrovské: nové obchodní trasy, přesuny plodin a živočichů, dobývání amerických říší i katastrofální dopady na původní obyvatele. Datum má smysl právě tehdy, když za ním vidíme tyto procesy.
Knihtisk mění možnosti šíření myšlenek
Jeden z nejdůležitějších zlomů přišel už kolem poloviny 15. století. Johannes Gutenberg v Mohuči rozvinul evropský tisk z pohyblivých kovových liter. Nebyl prvním člověkem na světě, který tiskl: různé tiskové techniky znala Asie mnohem dříve. Jeho soustava však umožnila vyrábět knihy ve velkých nákladech a zásadně proměnila evropskou knižní kulturu.
Rukopisná kniha vyžadovala mnoho práce a často také drahý materiál. Neopisovala se ale jen v klášterech a nebyla vždycky teologická. Už středověk znal právnické, lékařské, filozofické i literární texty, univerzitní prostředí a světské písaře. Knihtisk tedy nevytvořil světskou vzdělanost z ničeho; výrazně rozšířil možnosti jejího šíření.
U pergamenového rukopisu se platilo nejen za čas písaře. Pergamen vznikal z upravených zvířecích kůží a příprava materiálu, psaní, případná výzdoba i vazba vyžadovaly další práci. Každý nový opis znamenal velkou část tohoto úsilí znovu. Tisk měl jinou ekonomiku: pracné sestavení sazby se mohlo využít pro mnoho exemplářů. Rozdíl tedy nebyl jen v rychlejším psaní, ale v možnosti opakovat jednou připravenou stránku ve velkém.
S tiskem se dobře propojil humanismus, který obracel pozornost k antickým textům, jazyku, dějinám a člověku. Také ten měl starší kořeny a nelze ho prostě odvodit od Gutenbergova vynálezu. Nová technika však dala myšlenkám mnohem větší dosah. Stejnou výhodu později využili i reformátoři.
Moháč otevřel cestu Ferdinandovi I.
Roku 1526 porazila osmanská armáda sultána Sulejmana uherské vojsko u Moháče. Ludvík Jagellonský zahynul při ústupu a český i uherský trůn zůstaly bez jeho potomka. Ferdinand Habsburský mohl využít dynastické vazby: jeho manželkou byla Ludvíkova sestra Anna Jagellonská, zatímco Ludvík se oženil s Ferdinandovou sestrou Marií.
Sňatkové dohody vytvořily důležitý nárok, českou korunu ale Ferdinand nezískal pouhým automatickým dědictvím. Roku 1526 ho zvolily české stavy. V Uhrách se jeho nástup prosazoval proti dalšímu zvolenému králi Janu Zápolskému a do poměrů stále výrazněji zasahovali Osmané. Habsburská moc tu proto nebyla od začátku ani neomezená, ani územně úplná.
O naléhavosti osmanské hrozby vypovídá první obležení Vídně roku 1529. Obrana střední Evropy pak patřila k hlavním úkolům vznikající habsburské monarchie.
Jak dynastické sňatky změnily mapu Evropy
Habsburský vzestup není příběhem jediné vítězné bitvy. Velkou roli hrály sňatky a dědictví. Maxmilián I. se oženil s Marií Burgundskou a získal nároky na její rozsáhlé dědictví, zejména v Nizozemí. Neznamenalo to ovládnutí všeho, co kdy neslo název Burgundsko: o část území soupeřil s francouzskou korunou.
Jejich syn Filip Sličný se oženil s Johanou, dcerou Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského. Po úmrtích v její rodině se právě Johana stala dědičkou španělských korun. Její synové Karel a Ferdinand tak vstupovali do úplně jiné mocenské situace, než jakou znali jejich předkové v rakouských zemích.
Na rodokmenu to může vypadat jako předem naplánovaný postup k ovládnutí kontinentu. Ve skutečnosti záleželo také na nečekaných úmrtích a na tom, kdo zanechal potomky. Ani Ludvík nemusel zahynout tak mladý a uvolnit oba trůny právě roku 1526. Sňatková politika připravovala možnosti; o tom, která z nich se opravdu uskuteční, rozhodovaly také události mimo kontrolu dynastie.
Připomínka verdunské smlouvy patří mnohem hlouběji do minulosti: roku 843 si vnukové Karla Velikého rozdělili franskou říši. Střední pás tehdejší říše ovšem nelze prostě ztotožnit s burgundským dědictvím o šest století později. Názvy i hranice území se mezitím opakovaně změnily.
Dvě habsburské větve, mnoho různých zemí
Karel V. spojil španělské koruny a jejich zámořské državy s burgundským dědictvím a císařským titulem. Ferdinand převzal rakouské dědičné země a přidal českou a uherskou korunu. Postupně se vyhranila španělská a rakouská větev Habsburků. Nešlo o jednotný stát se stejnými zákony, ale o soubor zemí spojených osobou panovníka a dynastií.
Mapu je potřeba číst v čase. Například Portugalsko se pod vládu španělských Habsburků dostalo až roku 1580, nikoli už při Ferdinandově nástupu v roce 1526. Také americké a asijské državy vznikaly postupně. Bohatství i závazky dynastie se tedy proměňovaly během celých generací.
Pro české dějiny byla důležitá spolupráce obou větví, jejich katolická orientace i snaha posilovat panovnickou moc. Ani bohaté Španělsko však nemělo neomezené peníze a jeho králové museli jednat s místními institucemi, věřiteli a vlastními poddanými.
