Pravice a levice

Pojmy pravice a levice používáme běžně i v současné politice, ale málokdo ví, jak vlastně vznikly. Tady jde hlavně o jejich původ ve Francouzské revoluci a o zásadní proměnu během 19. století, kdy se jednoduchá osa pravice a levice začala rozpadat do složitějšího obrazu.

13:38

Odkud se ta slova vzala

Pojmy pravice a levice souvisejí s Francouzskou revolucí, která stojí na přelomu 18. a 19. století. Jejich původ je vlastně prostorový: šlo o rozsazení jednotlivých společenských skupin v rámci Generálních stavů. Po pravici krále seděl první a druhý stav, tedy církev a šlechta. To byly dvě privilegované skupiny společnosti, a proto se z nich rodí původní pravice.

Po levici krále seděl třetí stav, tedy všichni lidé mimo šlechtu a církev. To znamená přes devadesát procent společnosti. Zároveň je ale dobré dodat, že za třetí stav tam nemluvili nemajetní a nevzdělaní lidé z ulice. I za třetí stav často hovořila elita, pouze nepatřila mezi šlechtu a církev.

Zasedání Generálních stavů ve Versailles — Generální stavy ve Versailles: původ pravice a levice souvisí s tím, kde jednotlivé skupiny seděly.

Tři stavy před Francouzskou revolucí — První a druhý stav měly privilegia, třetí stav tvořil většinu společnosti.

Liberalismus: svoboda a rovnost před zákonem

Z třetího stavu, který byl do určité míry hybatelem Francouzské revoluce, vzniká směr, kterému říkáme liberalismus. Jde mu především o ukončení starého stavovského systému, v němž je společnost rozdělena na tři stavy, některé mají privilegia a jiné je v podstatě nemají.

Podle liberálů by si lidé měli být rovni před zákonem. Měl by existovat svobodný trh a rovnost podmínek k podnikání. Ta rovnost totiž nebyla samozřejmá: šlechta a církev měly různá privilegia, neplatily daně vůbec nebo je platily nižší, měly obchodní monopoly a vrchnostenská práva vůči poddaným.

Liberálům jde, jak je slyšet i v názvu, především o svobodu: svobodu jednotlivce, svobodu slova, svobodné podnikání. Nejde jim ještě o sociální rovnost v tom smyslu, jak ji později bude chápat socialismus. Jejich hlavním motivem je rovnost občanů před zákonem a rovné příležitosti.

Karikatura třetího stavu nesoucího šlechtu a duchovenstvo — Třetí stav nesoucí privilegované stavy: obraz nerovnosti, proti níž liberalismus vystupoval.

Konzervatismus: řád a nedůvěra ke změnám

Na liberalismus musela reagovat skupina, která reprezentovala první a druhý stav. Z ní vzniká konzervatismus, zde v původním smyslu počátku 19. století. Hlavní teze zní, že změny, včetně těch, které navrhují liberálové, jsou většinou nebo téměř vždy k horšímu.

Konzervativci odmítají představu rovnosti lidí. Tvrdí, že lidé si od přírody rovni nejsou: někteří jsou svým původem, schopnostmi nebo výchovou předurčeni k tomu, aby vedli, a jiní k tomu, aby byli vedeni. Tím je myšlena především šlechta, případně vyšší církevní hierarchie.

Změny, o nichž mluví liberálové a později i další směry, podle konzervativců mohou vést k oslabení a rozvrácení společnosti. Hlavní hodnotou konzervatismu je proto řád. U liberálů byla hlavní hodnotou svoboda, u konzervativců je to řád a kontinuita.

Pravolevá osa politických postojů — Na počátku je osa poměrně jednoduchá: vlevo liberálové, vpravo konzervativci.

Trojúhelník ideologií: konzervatismus, socialismus a liberalismus — Průmyslová revoluce mění jednoduchou osu v trojúhelník: konzervatismus, liberalismus, socialismus.

Do místnosti přiletí kámen

V době průmyslové revoluce se společnost zásadně proměňuje a původní pravolevé spektrum přestává stačit. Představa počátku 19. století byla jednoduchá: nalevo liberálové, napravo konzervativci. Jenže industrializace vytvořila nové sociální prostředí a s ním i novou politickou sílu.

Hezký příměr uvádí politolog Jan Charvát, kterého má smysl v této souvislosti doporučit. Představme si, že se v parlamentu nebo na radnici dohadují liberálové a konzervativci o míře svobod a o tom, jestli jsou správné liberální, nebo konzervativní postoje. Debata je učená, možná až příliš teoretická. Vtom do té místnosti přiletí kámen.

Konzervativci i liberálové vyhlédnou ven a uvidí rozzuřený dav lidí, který nenávidí oba směry. Nechce si vybrat mezi liberály a konzervativci, chce je sesadit oba. A právě v tom je ten zlom: společnost se v průběhu průmyslové revoluce dramaticky proměnila. Vzniká nová a stále početnější skupina, někdy označovaná jako čtvrtý stav: dělnictvo.

Karl Marx je nejznámější postavou socialistického a později komunistického myšlení, ale socialismus není jen Marx.

Socialismus: spravedlnost

Dělnictvo nezastává ani liberální, ani konzervativní postoje a začíná se přiklánět ke směru, kterému říkáme socialismus. Jeho hlavní hodnotou je spravedlnost. Předtím jsme měli svobodu u liberalismu a řád u konzervatismu, teď přichází spravedlnost.

Socialismus, jak ho později známe i z éry komunismu, je silně spojen s Karlem Marxem, ale zdaleka nejen s ním. Socialisté tvrdí, že systém, který nastavili liberálové a konzervativci, je špatně. Podle nich je kapitalismus přímo spojen se státem, jsou to spojité nádoby.

Tomu postoji se nelze úplně divit, když si uvědomíme dobové poměry. Nebylo běžné změnit práci tak, jak jsme na to zvyklí dnes. Když dnes nejsem spokojený v zaměstnání, mohu po výpovědní lhůtě odejít a hledat si práci, která mi bude víc vyhovovat, kde budu lépe zaplacen nebo kde budou lepší podmínky. V 19. století to takto jednoduché nebylo. Pokud by dělník jednostranně změnil práci, mohla proti němu zasáhnout policie a mohl být i odsouzen.

Když jste dělník s velmi malou mzdou, velmi dlouhou a prakticky neomezenou pracovní dobou, pracují i děti a žena má poloviční plat, pak raný kapitalismus působí velmi tvrdě. Snadno dojdete k dojmu, že instituce státu stojí hlavně na straně majitelů výrobních prostředků. Policie chrání majetek majitele a zasáhne proti vám, pokud hájíte svoje práva.

Socialismus tedy říká: stát je propojený s kapitalismem, a proto jediná cesta k větší spravedlnosti vede přes revoluci. Pozor, nejde nutně o tvrzení, že bohatí jsou od přírody špatní. Mohou být kultivovaní a vzdělaní. Problém je podle socialistů v systému: vlastnictví výrobních prostředků a tlak na zisk podporují sobectví a egoismus, nikoli altruismus.

Trojúhelník ideologií bez pravolevé osy — Vedle svobody a řádu se objevuje třetí velká hodnota: sociální spravedlnost.

Trojúhelník ideologií s pravolevou osou — Po vzestupu socialismu se liberálové ocitají na pravici spolu s konzervativci.

Proč jsou liberálové najednou napravo

Tady je důležitá proměna. Původně byli pravicí konzervativci a levicí liberálové. Jenže když do schématu vstoupí socialismus, pravolevá osa se otočí jinak. Najednou se napravo objevují konzervativci i liberálové a nalevo socialisté.

To vysvětluje, proč později mluvíme například o pravicových stranách nebo o konzervativně liberálním křídle. Na začátku 19. století by to nedávalo smysl, protože liberálové byli levicí vůči konzervativní pravici. Z pohledu socialistů jsou ale pravicí konzervativci i liberálové, protože oba směry podle nich chrání starý společenský a majetkový pořádek.

Socialismus si zároveň představuje, že po zániku kapitalismu zanikne i stát, později se uvažuje také o zániku peněz. Lidé budou pracovat, protože budou spatřovat smysl v práci samotné, budou pracovat pro kolektiv a vezmou si od společnosti jen to, co potřebují. Tady už se dostáváme k dalšímu rozvíjení socialistických a komunistických představ.

Od trojúhelníku ke kompasu

Trojúhelník konzervatismu, liberalismu a socialismu se dá ještě protáhnout do krajních poloh. Když liberalismus, jehož hlavní hodnotou je svoboda, protáhneme až ad absurdum, dostaneme se k anarchismu. Když protáhneme konzervatismus a jeho důraz na řád, národ, rodinu a podobné hodnoty, můžeme se dostat k nějaké formě fašismu. U socialismu může krajní poloha vést ke komunismu.

Liberalismus

Hlavní hodnota je svoboda; v krajní poloze může vést až k anarchismu.

Konzervatismus

Hlavní hodnota je řád; v krajní poloze může směřovat k fašismu.

Socialismus

Hlavní hodnota je spravedlnost; v krajní poloze může směřovat ke komunismu.

Politický kompas

Přidává vedle pravolevé ekonomické osy také osu autority a svobody.

Později se schéma ještě komplikuje, protože i liberalismus se sám dělí na pravou a levou složku. U liberální pravice se mluví o neoliberalismu, což je už hlavně 20. století. Vedle toho existuje sociální liberalismus. Když se místo trojúhelníku začne používat čtverec nebo obdélník, máme čtyři vrcholy: socialismus, konzervatismus, pravý liberalismus a levý sociální liberalismus.

Když tyto směry protáhneme do krajních pozic, u konzervatismu máme fašismus, u socialismu komunismus, u levicového liberalismu určitou podobu anarchokolektivismu a u neoliberalismu anarchokapitalismus. A pak existuje klasický politický kompas: na svislé ose jsou nahoře autoritativnější režimy a dole co největší svoboda až k libertariánství. Na vodorovné ose jsou ekonomicky pravicové a levicové směry. Ten politický kompas ale už není hlavním cílem tohoto výkladu, spíš ukazuje, proč jednoduchá osa pravice-levice sama nestačí.

Proč to celé není jen školní schéma

Pravice a levice nejsou pevné kategorie, které by vždy znamenaly totéž. Na začátku Francouzské revoluce označují doslova místa sezení a vztah ke stavovské společnosti. Na počátku 19. století proti sobě stojí konzervativci a liberálové. S průmyslovou revolucí přichází socialismus a osa se posouvá. Ve 20. století se do toho přidává další dělení podle autority, svobody, ekonomiky a vztahu ke státu.

Proto je dobré ptát se vždycky: v jaké době a v jaké souvislosti pojmy pravice a levice používáme? Stejné slovo může v různých obdobích označovat trochu jiný vztah k řádu, svobodě, spravedlnosti, státu, trhu nebo sociální otázce.

Politický kompas se čtyřmi kvadranty — Politický kompas ukazuje, že moderní politické postoje se nevejdou jen na jednu vodorovnou osu.