Příčiny antisemitismu a jeho podoby do nástupu nacismu

Řím, židovská válka a zničení chrámu

Než se dostaneme k antisemitismu, je potřeba vrátit se ještě k římskému období. Římané byli většinou poměrně tolerantní k místním bohům. Když dobyli nějaké území, často si řekli: dobře, váš bůh může být prostě další bůh v našem světě. Pro židovské náboženství to ale byl problém, protože víra v jediného Boha neumožňuje jen tak přidat Hospodina mezi Jupitera, Marta a ostatní římská božstva.

Situace se vyhrotila v 1. století n. l. za Flaviovců. Vypukla židovská válka, kterou podrobně popsal Josephus Flavius. Byl to původně Žid, který přešel na římskou stranu, a právě proto je jeho svědectví cenné i problematické zároveň: ví hodně, ale píše z pohledu vítězů.

Povstání skončilo pro Židy katastrofou. Roku 70 n. l. Římané dobyli Jeruzalém a zničili druhý chrám. Na Titově oblouku v Římě je dodnes vytesán průvod, který nese chrámovou menoru. Je to obraz vítězství, ale pro židovskou paměť také obraz ztráty středu náboženského života.

Menora na Titově oblouku v Římě — Reliéf z Titova oblouku ukazuje odnášení menory a dalších předmětů z jeruzalémského chrámu.

Koloseum v Římě — Koloseum, Flaviovský amfiteátr, se často spojuje s bohatstvím získaným po židovské válce.

Masada a druhé povstání

Jedním ze symbolů židovského odporu se stala pevnost Masada. Podle líčení Josepha Flavia se tam poslední obránci po dlouhém obléhání rozhodli pro hromadnou sebevraždu, aby nepadli do římského zajetí. Dnes se o přesném průběhu událostí diskutuje, ale jako symbol vzdoru zůstává Masada mimořádně silná.

Po zničení chrámu Židé v zemi ještě zůstávali a tradice pokračovala. Definitivnější zlom přišel až po povstání Bar Kochby v letech 132-135. Po jeho porážce Římané Judeu tvrdě postihli, Jeruzalém přestavěli jako římské město a Židům do něj výrazně omezili přístup. Oblast se začala nazývat Palestina, aby se oslabila vazba na jméno Judea.

Neznamená to, že by po roce 135 všichni Židé z Palestiny zmizeli. Diaspora existovala už dávno předtím a část obyvatel v zemi zůstala. Ale politická a společenská váha židovských elit byla zasažena mimořádně tvrdě.

Letecký pohled na Masadu — Masada jako stolová pevnost u Mrtvého moře: krajina sama vysvětluje, proč se tak obtížně dobývala.

Pevnost Masada s archeologickými pozůstatky na vrcholu skalního masivu.

Mapa židovské diaspory v římské době — Mapa ukazuje židovské komunity a směry rozptýlení v římském světě 1.-2. století.

Diaspora: rozptýlení a proměny židovských komunit

Diaspora znamená rozptýlení. Židé nežili jen v Judeji, ale postupně v mnoha částech římského světa: ve Středomoří, v Mezopotámii, v Egyptě, v Malé Asii, v severní Africe i v Evropě. Později právě díky těmto komunitám vznikají různé větve židovské kultury.

Ve středověku se situace znovu proměňovala. Židé byli v některých zemích tolerováni, jinde vyháněni. Významný zlom přišel roku 1492, kdy byli Židé vyhnáni ze Španělska. Část sefardských Židů pak odešla do severní Afriky, Osmanské říše nebo jiných částí Středomoří. Vedle nich existují aškenázští Židé, spojení hlavně se střední a východní Evropou.

Mapa židovských migrací a vyhánění 1000 až 1500 — Migrace a vyhánění mezi lety 1000-1500: šipky ukazují nucené přesuny i nové oblasti usazování.

Mapa sefardské a aškenázské diaspory — Sefardská a aškenázská diaspora: dvě velké kulturní větve evropského a středomořského židovstva.

Úkryt povstalců Bar Kochby — Archeologický nález úkrytu spojovaného s povstalci Bar Kochby připomíná tvrdé podmínky odporu.

Pozdější rytina vyhánění Židů — Pozdější historizující rytina vyhánění Židů; nejde o dobový záznam, ale o pozdější obraz vyhnanství.

Anti-judaismus není totéž co moderní rasový antisemitismus

Slovo antisemitismus není úplně přesné. Semitské jazyky a národy jsou širší pojem, ale v běžném užití znamená antisemitismus nenávist vůči Židům. Ve středověku se však často prolíná s anti-judaismem, tedy nepřátelstvím vůči židovskému náboženství.

Středověký člověk většinou neuvažoval o národu tak, jak ho chápeme od 19. století. Problém nebyl primárně v „etniku“, ale v tom, že Židé zůstávali mimo křesťanské společenství. Pokud někdo přestoupil na křesťanství, jeho postavení se mohlo změnit, i když ne vždy a ne všude.

Náboženská příčina se dala velmi jednoduše zneužít: „Židé zabili Ježíše.“ Je to primitivní zkratka, ale když se evangelijní texty čtou bez kontextu, snadno se z nich vyrobí kolektivní vina. Přitom Ježíš i apoštolové byli Židé a ukřižování se odehrálo v konkrétní římské provincii, ne jako vina všech Židů všech dob.

Caravaggio, Zajetí Krista — Caravaggiovo Zajetí Krista připomíná novozákonní scénu, která byla později často čtena protižidovsky.

Ježíš před Kaifášem ve středověké iluminaci — Středověká iluminace ukazuje Ježíše před Kaifášem a zároveň prozrazuje dobovou stereotypizaci židovských postav.

Ekonomické příčiny a obraz „cizího“ souseda

Náboženská nedůvěra se propojovala s ekonomickými omezeními. Židé často nemohli vlastnit půdu a živit se zemědělstvím, což byl ve středověké Evropě základ obživy většiny lidí. Mnohá řemesla byla vázána na křesťanské cechy a židovští řemeslníci je směli vykonávat jen omezeně, často pouze uvnitř vlastní komunity.

Zbýval obchod a půjčování peněz. Půjčování na úrok, které dnes vnímáme jako běžnou součást ekonomiky, bylo v křesťanském prostředí dlouho morálně podezřelé. Když se část Židů stala prostředníky obchodu nebo věřiteli, vznikla další vrstva nenávisti: lidé neměli rádi toho, komu dlužili peníze, zvlášť když už předem sdíleli náboženské a společenské předsudky.

Důležité je neplést dohromady středověké panovníky a moderní nacisty. I lidé jako Karel IV. mohli selhávat nebo tolerovat násilí, ale fungovali v úplně jiném kontextu než ideologové 20. století.

Karikatura bohatého židovského finančníka — Obraz „bohatého židovského finančníka“ převádí ekonomickou závist do zjednodušené nenávistné figury.

Středověký rolník s pluhem: většina lidí ve středověké Evropě žila z půdy a zemědělská práce určovala rytmus každodenního života.

Středověký křesťanský rolník při práci na poli — Další obraz rolnické práce ukazuje svět, k němuž většina křesťanské společnosti přirozeně patřila. Židé do něj často vstupovat nemohli, protože jim bývala omezována nebo zakazována držba půdy.

Antisemitská karikatura Žida — Karikatura pracuje s deformovaným obličejem; je to ukázka stereotypu, ne realistický portrét.

Středověký dřevořez obvinění Židů ze znesvěcení hostie — Dřevořez k obvinění ze znesvěcení hostie: pramen ukazuje, jak se náboženská představa měnila v obraz údajného zločinu.

Rituální pověry, hostie a pogromy

Další vrstvu tvořily pověry o tajných rituálech. Kolem židovských svátků, košer porážky a odlišných zvyků vznikala podezření, kterým většinová společnost nerozuměla. Z toho se rodily obvinění z rituálních vražd, otrávených studní nebo znesvěcení hostie.

Při morových epidemiích stačilo velmi málo. Ve městech umírala třetina nebo polovina obyvatel a zoufalí lidé hledali viníka. Obvinění, že Židé otrávili studny nebo záměrně šíří mor, mohlo vést k pogromu. Násilí se často spojovalo s dluhy a rabováním: kdo dlužil, mohl mít velmi praktický zájem na tom, aby jeho věřitel zmizel.

Pogromy se výrazně objevují od doby křížových výprav. Část kazatelů a davů si řekla: proč jít bojovat proti nevěřícím až do Svaté země, když „nepřátelé víry“ žijí i v evropských městech? Církevní představitelé někdy násilí sami nevyvolávali a někteří biskupové se Židy snažili chránit, ale davová nenávist často převážila.

Protižidovské motivy v německém rukopisu 15. století — Německý rukopis 15. století spojuje několik protižidovských motivů do jedné obrazové série.

Upalování Židů ve středověku — Dřevořez s upalováním Židů ukazuje extrémní podobu davového a soudního násilí.

Protižidovský pogrom ve středověké kronice — Kronikářská iluminace pogromu: městský prostor, dav a násilí jako součást středověké paměti.

Pogrom ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1614 — Pogrom ve Frankfurtu roku 1614: raně novověký příklad městského protižidovského násilí.

Oběti kišiněvského pogromu roku 1903 — Kišiněvský pogrom roku 1903 připomíná, že pogromy nejsou jen středověký jev, ale pokračují i v moderní době.

Osvícenství, stát a Libeň

S osvícenstvím přichází racionálnější pohled na náboženství a také silnější stát. Panovníky začíná méně zajímat, jaké má člověk náboženství, a více to, zda platí daně, dodržuje zákony a je pro stát užitečný. To otevírá prostor pro toleranci, ale zároveň i pro nové formy kontroly.

V habsburské monarchii známe reformy Marie Terezie a hlavně Josefa II.. Marie Terezie přitom měla vůči Židům velmi tvrdé postoje. Pražští Židé byli v letech 1744-1745 vypovězeni z Prahy, návrat jim byl povolen roku 1748. Část židovského života se přesouvala také do okolních obcí, včetně Libně, kde židovská obec existovala už dříve a zůstala významná i později.

Je zajímavé, že proti vypovězení se ozývali i pražští křesťanští obchodníci. Ne proto, že by nutně sdíleli moderní představu tolerance, ale protože židovští obchodníci a bankéři byli součástí městské ekonomiky. Bez nich začal být praktický problém s obchodem i úvěry.

Portrét Marie Terezie — Marie Terezie je spojena s osvícenskou monarchií, ale ve vztahu k Židům postupovala často tvrdě a omezujícím způsobem.

19. století: nacionalismus a nový problém příslušnosti

V 19. století se výrazně prosazuje nacionalismus. Národ se stává pro mnoho lidí téměř náhradou náboženství: smyslem dějin má být růst a sláva vlastního národa. Národ se často definuje jazykem, územím a státem. A právě do takového obrazu Židé začínají „nezapadat“.

Židé žijí v mnoha zemích, mluví různými jazyky, část z nich je náboženská, část sekularizovaná. Někteří se považují za Čechy, jiní za Němce, Francouze nebo Rakušany. Přesto se začíná šířit podezření, že jsou kosmopolité, tedy lidé „odnikud“, kteří údajně nepatří k žádnému národu. Z běžné rozmanitosti se tak vyrábí podezření.

V českém prostředí připomíná tuto atmosféru hilsneriáda. Masaryk netvrdil, že Leopold Hilsner určitě nemohl spáchat vraždu. Vadilo mu především oživení středověké pověry o rituální vraždě. V Evropě podobně působila Dreyfusova aféra ve Francii, kde se antisemitismus spojil s nacionalismem a armádním prostředím.

Alfred Dreyfus, francouzský důstojník neprávem obviněný ze špionáže; jeho aféra rozdělila francouzskou společnost.

Antisemitská karikatura židovské světovlády jako chobotnice — Karikatura „židovské světovlády“ převádí moderní nejistotu do konspirační představy tajného řízení světa.

Antisemitská karikatura židovské světovlády — Další varianta téhož motivu: svět jako objekt údajně ovládaný židovskou mocí.

Antisemitská propaganda ve škole — Nacistická školní ilustrace učí děti rozpoznávat Židy podle vymyšlených znaků; propaganda míří přímo do výchovy.

Od stereotypu k rasové propagandě

Moderní antisemitismus se postupně stává stále více rasovým. Už nejde jen o náboženství. Člověk může být pokřtěný, sekularizovaný, může mluvit německy nebo česky, ale antisemitismus ho označí za Žida podle původu. Tím mizí i možnost „uniknout“ změnou víry nebo životního stylu.

Nacistická propaganda stavěla na starších stereotypech, ale doplnila je pseudovědou. Měření lebek, nosů nebo obličejů mělo vyvolat dojem, že nenávist je vědecky podložená. Ve skutečnosti šlo o ideologii převlečenou za vědu. Školní pomůcky a dětské knihy pak učily děti, jak údajně „poznat Žida“.

Do propagandy se přidávaly další obrazy: Žid jako lichvář, jako bolševik, jako tajný vládce světa, jako nepřítel křesťanství i národa zároveň. Právě ta pružnost je nebezpečná: antisemitismus si vždy najde novou podobu, ale základní mechanismus zůstává podobný.

Nacistická rasová výchova a měření školáků — Nacistická rasová výchova převáděla ideologii do školní praxe a měření těl.

Pseudovědecké rasové měření obličeje — Pseudovědecké měření obličeje vytvářelo zdání objektivity, ale sloužilo k rasové kategorizaci lidí.

Norimberské zákony a rasová tabulka — Norimberské zákony převedly rasový antisemitismus do právních kategorií a státní praxe.

Propaganda pro dospělé i děti

Antisemitismus se nešířil jen politickými projevy. Vstupoval do novin, dětských obrázků, školních textů, karikatur i veřejných nápisů. Tím se stával běžnou součástí prostředí. Člověk ho neviděl jako extrém, ale jako samozřejmost, kterou potkává ve škole, na ulici, v tisku i v hospodské debatě.

Zvlášť nebezpečné jsou texty pro děti. Když dítěti někdo vysvětluje, že Židé jsou „nepřátelé“ nebo „děti ďábla“, nevzniká z toho názor, ale návyk. Tak se z předsudku stává součást každodenního vidění světa. Proto je potřeba tyto prameny ukazovat, ale vždy s jasným komentářem: nejsou to pravdivé informace, jsou to doklady nenávistné propagandy.

Česká antisemitská dětská ilustrace Co řekl Kristus o Židech — Česká protižidovská ilustrace pro děti zneužívá křesťanské motivy k výchově k nenávisti.

Antisemitské hákové kříže na zdi — Antisemitské nápisy a hákové kříže ukazují, že nenávist se projevuje i v běžném veřejném prostoru.

Český antisemitský text pro děti — Text pro děti ukazuje, jak se starý motiv kolektivní viny převáděl do moderní propagandy.

Antisemitský plakát o židobolševismu — Motiv „židobolševismu“ spojuje antisemitismus se strachem z komunismu a revoluce.

Český protižidovský článek Musím sedět v divadle vedle Žida — Český protižidovský článek ukazuje každodenní jazyk vylučování z veřejného prostoru.

Nápis Židům a psům vstup zakázán — Segregační nápis převádí nenávist do jednoduchého pravidla: kdo smí a kdo nesmí vstoupit.

Český protižidovský článek Židům nepřístupno — Novinový text „Židům nepřístupno“ dokládá, jak se vylučování Židů legitimizovalo veřejným jazykem.

Fašismus, nacismus a dotažení starých motivů

K nástupu nacismu nevedla jedna jediná příčina. Starší náboženské předsudky, ekonomická závist, nacionalismus, konspirační představy a rasová pseudověda se postupně skládaly dohromady. Nacismus je dovedl do nejradikálnější podoby: Žid už není člověk jiné víry nebo jiného zvyku, ale údajný biologický nepřítel, kterého stát označí, vyloučí a nakonec fyzicky likviduje.

Tady je důležité držet měřítko. Středověký anti-judaismus, nacionalismus 19. století a nacistická rasová politika nejsou totéž. Ale mezi nimi existují návaznosti. Nacismus nemusel všechny stereotypy vymýšlet od začátku. Sáhl po starých obrazech a přeložil je do moderního jazyka rasy, státu, školy, zákona a propagandy.

Fašistický symbol fasces — Fasces, svazek prutů se sekerou, se stal symbolem italského fašismu a autoritářské moci.

Mussolini a Hitler připomínají propojení fašistických a nacistických režimů v meziválečné Evropě.

Co si z toho pohlídat

Antisemitismus není jedna jednoduchá věc. V různých dobách se do něj skládá náboženská nedůvěra, ekonomická závist, sociální oddělení, pověry, nacionalismus, konspirační myšlení a nakonec rasová ideologie. Právě proto je tak nebezpečný: umí měnit jazyk, ale stále znovu vyrábí obraz skupiny, která prý za všechno může.

U historických pramenů je dobré se ptát: co přesně zobrazují, kdo je vytvořil, komu měly sloužit a jaký strach nebo nenávist měly posílit. Pak se z obrázků nestává dekorace, ale nástroj porozumění.