Právní záruka ještě neznamená klid
Rudolfův majestát z roku 1609 dal českým nekatolíkům důležitou právní ochranu. Nešlo ale o neomezenou svobodu všech náboženství a české země nebyly jediným evropským místem, kde se hledala pravidla konfesního soužití. Například Francie měla od roku 1598 nantský edikt poskytující určitou ochranu hugenotům.
Zásadní otázka zněla: kdo smí zaručená práva vykládat a jak se budou uplatňovat v praxi? Napětí rostlo za Matyášovy vlády a zesílilo po přijetí Ferdinanda Štýrského za budoucího českého krále roku 1617. Jeho dosavadní rekatolizační politika vyvolávala mezi nekatolíky obavy.
Broumov a Hrob: spor o kostely
Bezprostřední konflikt se soustředil na protestantské kostely v Broumově a Hrobu u Teplic. V Broumově byl užívaný evangelický kostel uzavřen, v Hrobu byla protestantská stavba roku 1617 zbořena. Nešlo v obou případech pouze o zastavení stavby nedokončeného kostela.
Také u fotografie je potřeba dávat pozor. Dnešní kostel sv. Václava v Broumově je barokní stavba dokončená roku 1729. Připomíná místo staršího protestantského kostela, ale není jeho dochovanou budovou. V Hrobu naproti tomu vidíme odhalené základy původního kostela.
Církevní statky a dva různé výklady
Broumov patřil benediktinskému klášteru a Hrob pražskému arcibiskupství. Spor se proto soustředil na postavení církevních statků. Patřily z hlediska náboženských práv ke královským statkům, na nichž měly nekatolické obce širší možnosti stavět kostely, nebo směla katolická církevní vrchnost rozhodovat stejně jako soukromý vlastník panství?
Nekatoličtí stavové hájili širší výklad oprávnění plynoucích z majestátu a navazujících dohod. Opat a arcibiskup se naopak opírali o jiný výklad svých vrchnostenských práv. Označit církevní majetek jednoduše za dnešní „státní majetek“ by bylo nepřesné; šlo o spor vyrůstající z dobového zemského práva.
Stejná situace tak mohla jedné straně připadat jako oprávněná správa vlastního panství a druhé jako porušení panovnického slibu. Odtud plyne důležitá souvislost: nestačí se shodnout na existenci dokumentu, pokud se účastníci neshodnou, co znamenají jeho základní pojmy. V Broumově a Hrobu se tento rozdíl neodehrával jen na papíře. Rozhodoval o tom, kde budou místní lidé smět společně vykonávat svou víru.
Pro obě strany už nešlo pouze o dvě místní stavby. Rozhodovalo se, zda právní záruka vydaná panovníkem ochrání náboženské poměry i tehdy, když s nimi katolická vrchnost nesouhlasí. Spor o kostely tak vyhrotil mnohem starší napětí.
Když panovník zakáže stavovské jednání
Nekatoličtí stavové se prostřednictvím svých představitelů a defenzorů snažili vymoci nápravu. Roku 1618 svolávali do Prahy shromáždění, jejichž další konání panovník zakazoval. Nešlo pokaždé o řádný zemský sněm všech stavů; důležitou roli hrálo právě jednání nekatolické stavovské obce.
Odmítnutí panovnického zákazu už posouvalo konflikt k otázce moci: kdo smí v zemi jednat, komu se musí zodpovídat místodržící a jaké prostředky mají stavové k obraně svých práv? Mezi radikální vůdce patřil Jindřich Matyáš Thurn. Spor směřoval od stížností k otevřenému střetu.
V této fázi už se střetávaly dvě různé představy legitimního jednání. Pro panovníka mohlo být pokračování zakázaného shromáždění projevem neposlušnosti; pro jeho účastníky naopak způsobem, jak bránit práva, jejichž ochrana selhala. Rozpor se tím vyostřoval: každá strana mohla krok protivníka chápat jako potvrzení, že se chystá zrušit dosavadní pravidla. Místní spor o kostely tak získával celostátní význam.
Víra, zemská práva a jazyk
Stavovské povstání nelze rozumně převést na jednoduchý boj Čechů proti Němcům. Na obou stranách působili česky i německy mluvící lidé a důležitá byla příslušnost k zemi, vyznání, dynastické vazby i osobní zájmy. Ani katolické a nekatolické tábory netvořily v každé chvíli dokonale jednotné bloky.
Stejně zavádějící by však bylo náboženský rozměr úplně odsunout a prohlásit ho za pouhou záminku. Strach o vyznání byl skutečný a propojoval se se strachem ze ztráty stavovských práv. Právě tato kombinace dávala konfliktu sílu.
Pozdější čtení Bílé hory národním pohledem 19. století nebo srovnávání s násilnou germanizací století dvacátého může dobové motivace zastřít. To ale neznamená, že pobělohorský vývoj neměl dlouhodobé jazykové a kulturní důsledky. Je potřeba odlišovat tehdejší cíle aktérů od pozdějších následků.
