Hlavní proměny 19. století

Dnes se podíváme na hlavní proměny evropské, ale i české společnosti během 19. století. Dá se to brát také jako otázka, v čem Francouzská revoluce změnila Evropu. Časově to úplně nesedí, ale řadu témat, která revoluce otevřela, bude Evropa uskutečňovat právě v průběhu 19. století.

22:42

Rok 1800 a rok 1900

Vezměme si jako pomůcku rozdíl mezi rokem 1800 a rokem 1900. Nejde přímo o tyto dva roky, protože proměny probíhaly v čase a v každé oblasti Evropy trochu jinak. Někde dříve, někde později. Jako srovnání ale dobře ukazují, že svět kolem roku 1800 a svět kolem roku 1900 jsou opravdu úplně jiné.

19. století někdy vnímáme jako trochu ospalé období, zvlášť když si představíme „stařičkou monarchii“ a srovnáme ji s prudkou dynamikou 20. století. Jenže samo o sobě bylo 19. století velmi dynamické a zcela změnilo svět. Právě to je podstatné: nejde jen o několik politických událostí, ale o hlubokou proměnu společnosti.

V dalších videích se jednotlivé věci dají rozebírat podrobněji. Tady jde hlavně o nastínění velkých směrů. Když je budeme mít před očima, budou nám potom dávat větší smysl konkrétní události: revoluce, ústavy, národní hnutí, průmyslová revoluce, sjednocování států i sociální otázka.

Čtyři hlavní směry

Od stavovství k občanství: společnost se posouvá od privilegií k rovnosti před zákonem.
Od absolutismu ke konstituci: moc panovníka postupně omezuje ústava.
Od zemědělské k industriální společnosti: průmyslová revoluce mění práci, města i sociální otázky.
Od zemského vlastenectví k nacionalismu: moderní národy začínají být chápány jinak než dříve.

Tyto čtyři směry jsou jen základní rámec. Podrobnosti patří do dalších videí, tady jde hlavně o to, abychom si všimli velkého pohybu: vždycky stojí proti sobě nějaký starší stav kolem roku 1800 a odlišný stav kolem roku 1900.

Neznamená to, že by Evropa postupovala jednotně. Některé změny se prosazovaly rychle, jiné dlouho narážely na odpor. Někde revoluce uspěly, jinde byly poraženy. Přesto se po roce 1900 Evropa nedá vrátit do světa před Francouzskou revolucí.

Karikatura třetího stavu nesoucího duchovenstvo a šlechtu — Třetí stav nesoucí privilegované stavy: výmluvný obraz nerovnosti stavovské společnosti.

Od stavovství k občanství

Stavovská společnost se vyvíjela od středověku v rámci učení o trojím lidu: ti, kteří se modlí, ti, kteří bojují nebo chrání, a ti, kteří pracují. Postupně z toho vznikl stavovský systém, obvykle dělený na šlechtu, církev a třetí stav. Jednotlivé stavy se navíc dál vnitřně hierarchizovaly, například na vyšší a nižší šlechtu.

Podstatné je, že si lidé ve stavovské společnosti nebyli rovni. První dva stavy měly privilegia, zatímco třetí stav, tedy nejpočetnější část společnosti, měl práva velmi omezená. Třetí stav tvořil v podstatě devadesát procent společnosti, někdy i výrazně přes devadesát procent. Přesto měl proti privilegovaným stavům slabé postavení.

Jedním z hlavních cílů Francouzské revoluce proto bylo zrušení privilegií. V průběhu 19. století se stavovská privilegia omezovala, někdy pomalu, někdy s kroky zpět, až se ve většině zemí ve větší či menší míře prosadila představa, že lidé jsou si rovni jako občané. Neznamená to, že by najednou zmizely všechny sociální rozdíly, ale právní logika společnosti se změnila.

Tady je dobré nezaměnit dvě věci. Rovnost občanů neznamená, že všichni lidé mají stejný majetek, stejné vzdělání nebo stejný vliv. Znamená to, že už se nemá rozhodovat podle toho, do jakého stavu se člověk narodil. Právě odtud vede cesta k modernímu občanství: člověk má být nositelem práv jako občan, ne jako příslušník privilegované nebo neprivilegované skupiny.

Parlamentní shromáždění — Občanská společnost se opírá o zastupitelské instituce, zákony a rovnost před právem.

Od absolutismu ke konstitucionalismu

Absolutistická vláda neznamená automaticky hrůzovládu. Znamená hlavně to, že moc panovníka je absolutní v tom smyslu, že není omezena moderní ústavou. Podobně jako když ve starověkém Řecku narazíme na pojem despota, nemusí to hned znamenat šílence nebo tyrana moderního typu. Jde hlavně o způsob vlády a o to, kde leží hranice panovníkovy moci.

Samozřejmě často existovaly zákony určující, jaká práva panovník má. V českých zemích se tomu říkalo například zemské zřízení. Důležité ale je, že nešlo o ústavu v moderním smyslu, tedy o zákon vzniklý z ústavodárného shromáždění a určující pravomoci jednotlivých složek státu.

Na počátku 19. století byla řada monarchií, včetně habsburské monarchie, více či méně absolutistická. Po revolucích, reformách a postupném rozšiřování politické účasti se na konci století v mnoha státech prosadily konstituce. Ústava určovala pravomoci panovníka, premiéra, vlády, parlamentu nebo říšské rady. Jak se tyto instituce přesně jmenovaly, to už jsou technické věci. V principu jde o to, že panovnická moc už měla jasné právní hranice.

Je to velká změna v samotném chápání státu. Na začátku století je panovník často hlavním zdrojem politické moci a společnost má jen velmi omezený podíl na rozhodování. Na konci století už se stále častěji řeší, kdo může volit, jak funguje parlament a jak se vláda zodpovídá zákonům. Je to pořád daleko od dnešní demokracie, ale směr změny je jasný.

Císař František I. patří ke světu předbřeznové monarchie a konzervativní obnovy.

Klemens Wenzel von Metternich — Metternich se stal symbolem konzervativní snahy zadržet revoluční změny.

Od zemědělské k industriální společnosti

Tradiční práce na poli — Ještě kolem roku 1800 byla většina evropské společnosti spojena se zemědělstvím.

Továrna v průmyslové krajině — Průmyslová revoluce změnila práci, krajinu i tempo každodenního života.

Kolem roku 1800 byla drtivá většina Evropy zemědělská. Většina obyvatel pracovala v zemědělství nebo v profesích s ním spojených. Výjimkou byla do určité míry Anglie, ale i tam by ještě pořád platilo, že tradiční venkovský svět měl obrovskou váhu. V průběhu 19. století ale průmyslová revoluce proměnila ekonomiku i sociální strukturu společnosti.

Kolem roku 1900 už desítky procent obyvatel v mnoha zemích pracovaly přímo v průmyslu nebo v oborech na průmysl navázaných. Vzniká nový „čtvrtý stav“, tedy dělnictvo, a s ním nové sociální otázky, politické požadavky a nakonec i socialismus jako nový politický směr.

Nové je i tempo změny. Ve starší zemědělské společnosti mohl otec učit syna a dědeček vnuka, kdy se seje, kdy se sklízí, jak se obdělává pole nebo jak se pracuje v kovárně. Pokud rodina provozovala živnost nebo obchod, často se zkušenost předávala podobně. V 19. století se ale technologie měnily tak rychle, že vnukové často pracovali úplně v jiném oboru než jejich dědečkové. Mnozí odcházeli z venkova do měst a společnost se proměňovala i politicky.

To má obrovský dopad na každodenní život. Nejde jen o to, že vznikají továrny. Mění se rytmus práce, délka pracovní doby, vztah zaměstnance a zaměstnavatele, životní podmínky ve městech i představa, co může člověk od státu nebo od společnosti požadovat. Právě proto průmyslová revoluce není jen technická věc, ale také sociální a politický zlom.

Textilní dílna — Textilní výroba patřila k typickým odvětvím rané industrializace.

Dělnictvo a dětská práce — Industrializace přinesla i tvrdé sociální dopady, včetně dětské práce.

Od zemského vlastenectví k nacionalismu

Často se říká, že moderní národy vznikají právě v 19. století. Lidé existovali už předtím, ale význam slova národ a způsob, jak se lidé sami zařazovali, se proměnil. V českých zemích je dobře vidět posun od zemského vlastenectví k jazykově chápanému modernímu národu.

Představme si takovou anketu v roce 1800. Kdybychom se v Praze zeptali česky mluvícího mlynáře, kým se cítí být, mohl by říci, že je Čech. Kdybychom se zeptali česky mluvícího mlynáře v Brně, nejspíš by řekl, že je Moravan, protože je obyvatelem moravského markrabství. Nechápal by to nutně jako národnost v moderním smyslu.

A teď německy mluvící obyvatelé. Německy mluvící Pražan by mohl říci: „Ich bin Böhme“, tedy jsem Čech, protože je příslušníkem Českého království a poddaným českého krále. Německy mluvící obyvatel Brna by mohl podobně říci: „Ich bin Mährer“, tedy jsem Moravan, protože patří k moravskému markrabství. Jazyk ještě nemusel být hlavním kritériem identity.

Kolem roku 1900 už se situace posouvá podle jazyka. Česky mluvící Pražan může říci totéž co jeho dědeček: jsem Čech. Česky mluvící Moravan ale při otázce na národnost pravděpodobně řekne také: jsem Čech, protože mluví česky. Může dodat, že je Moravan, protože žije na Moravě, ale v národnostním smyslu pro něj začne být důležitý jazyk.

Německy mluvící Pražan nebo Brňan se naopak začne označovat za Němce: „Ich bin Deutscher“, tedy za příslušníka velkého německého národa. Došlo tak k velkému posunu: dříve mohla být rozhodující země, na konci 19. století začíná být rozhodující jazyk. Podobně by to platilo i v Německu, kde se lidé kolem roku 1800 mohli cítit jako Sasové, Bavoři nebo Württemberčané, zatímco kolem roku 1900 už se jednoznačněji označují jako Němci.

	Praha (království české)		Brno (markrabství moravské)
	1800	1900	1800	1900
Pan Mlynář	Jsem Čech	Jsem Čech	Jsem Moravan	Jsem Čech
Herr Müller	Ich bin Böhme	Ich bin Deutscher	Ich bin Mährer	Ich bin Deutscher

Proto je moderní nacionalismus tak zásadní. Nevzniká tím nový biologický národ, jako by se lidé najednou fyzicky objevili. Vzniká nový způsob, jak lidé sami sebe chápou a jak si představují politické společenství. V českých zemích se tím zásadně proměnily vztahy mezi česky a německy mluvícími obyvateli.

Národnostní mapa Rakouska-Uherska ukazuje, jak důležitou politickou otázkou se jazyk a národnost staly.

Náboženská mapa jihovýchodní Evropy — Na Balkáně se národní identita často opírala spíše o nábožensko-kulturní příslušnost než jen o jazyk.

Národ nemusí být všude totéž

Jazykové pojetí národa není jediná možnost. V prostoru bývalé Jugoslávie se identita netvořila pouze podle jazyka, ale také podle kultury odvozené od náboženské příslušnosti. Srbochorvatsky mluvící pravoslavní se považovali za Srby, katolíci za Chorvaty a muslimové za Bosňáky. Dnes se ty jazyky částečně liší, protože za sebou mají oddělený vývoj, ale pro 19. století je důležité, že jazyk ani slovanský původ sám o sobě nestačil k určení národa.

Jinak funguje Švýcarsko. Francouzsky, německy, italsky nebo rétorománsky mluvící obyvatelé se nepovažují za Francouze, Němce, Italy nebo Rétoromány, ale za Švýcary. Švýcaři navíc patří k různým vyznáním: některé kantony jsou katolické, jiné kalvínské nebo protestantské, a dnes je velká část obyvatel bez vyznání. Přesto se mohou považovat za hrdé Švýcary. Tam je sounáležitost založena spíše na společné minulosti, neutralitě, nezávislosti a vědomí politického společenství, které sahá hluboko do minulosti.

Podobný příklad lze vidět i ve Spojených státech. Nejde jen o jazyk nebo původ. Důležité je přijetí společných hodnot a vědomí příslušnosti k politickému společenství. Člověk může pocházet z Německa, Čech nebo Slovenska, mluvit doma jiným jazykem, ale pokud přijme americké hodnoty, může být považován za Američana. V Evropě to takto jednoduše většinou nefungovalo.

Smyslem těchto příkladů není naučit se jednu definici národa nazpaměť. Spíš jde o to, že slovo národ může v různých prostředích znamenat něco trochu jiného. Někde rozhoduje jazyk, jinde nábožensko-kulturní tradice, jinde politická sounáležitost. A právě 19. století tato pojetí vyhrotilo a proměnilo je v politickou sílu.

Jazyková mapa Švýcarska — Švýcarsko ukazuje, že jeden politický národ může spojovat více jazyků i vyznání.

Sjednocení Itálie a Německa

Jedním z důsledků moderního nacionalismu bylo sjednocení Itálie a Německa. Itálie byla dlouho rozdělena na oblasti s odlišnými tradicemi a mentalitami, například Neapolsko, Benátsko nebo Toskánsko. V 19. století ale začalo sílit vědomí společné italské minulosti, jazyka a kulturní blízkosti. Z toho vyrostlo i hnutí Mladá Itálie a nakonec sjednocení.

Podobně Německo bylo po středověk spíše geografickým pojmem. Existovaly desítky až stovky menších monarchií a svobodných měst. V 19. století byly tyto různé identity postupně překryty vědomím německého národa a Německo se sjednotilo. Není potřeba teď rozebírat všechny konkrétní kroky sjednocení. Důležité je všimnout si principu: nacionalismus nevytvářel jen nové myšlenky, ale také nové státy.

V obou případech je vidět, že nacionalismus není jen „pocit“. Je to síla, která mění mapu Evropy. Starší dynastické, zemské nebo městské identity nezmizely přes noc, ale byly překryty novým vědomím společného národa. To je jeden z důvodů, proč 19. století připravilo politický svět, který potom vstoupí do 20. století.

Mapa sjednocení Itálie — Sjednocení Itálie proměnilo někdejší mozaiku států v moderní národní stát.

Mapa sjednocení Německa — Sjednocení Německa završilo posun od zemských identit k modernímu německému národu.

Vyhlášení Německého císařství ve Versailles roku 1871 bylo symbolickým završením německého sjednocení.

Mapa koloniálních říší — Kolem roku 1800 byla velká část Latinské Ameriky ještě spojena s evropskými koloniálními říšemi.

Kolonialismus i dekolonizace

U kolonialismu je potřeba být opatrný. 19. století je totiž zároveň stoletím silné dekolonizační vlny. V roce 1800 patřila velká část Latinské Ameriky evropským státům, ale v průběhu století od Mexika až po Ohňovou zemi vznikaly moderní samostatné státy.

Zároveň však 19. století přineslo velmi silnou vlnu kolonialismu. Na konci století už byla Latinská Amerika převážně samostatná, až na několik guayan, ale Afrika se zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století stala předmětem evropského koloniálního dělení. Podobně se koloniální mocnosti výrazně prosazovaly v jižní a východní Asii, kde Holanďané, Britové, Francouzi a další získávali významné koloniální zisky. Kolonialismus je tedy pro 19. století typický, ale zároveň vedle něj běží i výrazná dekolonizace v Latinské Americe.

Proto je dobré nemluvit o 19. století jen jedním slovem. V jedné části světa se evropská nadvláda rozpadá, v jiné části světa se naopak prudce rozšiřuje. Latinská Amerika se osamostatňuje, zatímco Afrika a velké části Asie se dostávají pod tlak evropských říší. Obojí patří ke stejnému století.

Světová mapa evropských koloniálních říší — Na konci 19. století byla koloniální expanze nejsilněji viditelná v Africe a v Asii.

Další proměny: města, církev, dělnictvo a volby

Sekularizace

Slábnutí přímého vlivu církví a náboženství na stát, školství a veřejný život.

Urbanizace

Růst měst spojený s průmyslem, továrnami a odchodem lidí z venkova.

Sociální otázka

Nové problémy dělnictva: práce, mzdy, bydlení, chudoba a politické požadavky.

Demokratismus

Snaha rozšířit politická práva bez ohledu na majetek a stavovský původ.

S 19. stoletím souvisí také sekularizace. Kolem roku 1800 mělo náboženství stále velmi silný vliv a státy byly často spojeny s konkrétním vyznáním nebo církví. V průběhu století tato vazba slábla a na konci století byl svět mnohem světštější. Například vliv církví na vzdělávání postupně klesal.

Industrializace zároveň urychlila urbanizaci. Města rychle rostla, protože zemědělství se technicky zlepšovalo a tolik lidí už se v něm neuživilo. Práci hledali v továrnách. Růst měst ale často přicházel rychleji, než jej města dokázala zvládnout, a proto vznikaly i chudinské čtvrti. Města předtím byla ve většině případů malá, zatímco 19. století z nich udělalo prostředí, v němž žije stále větší část obyvatel moderních států.

Sociální proměna souvisí hlavně se vznikem dělnictva. Námezdní pracovníci nebo čeledíni existovali i dříve, ale desítky procent obyvatel pracujících mimo zemědělství jako zaměstnanci, to je novinka. A právě tato nová společenská vrstva přináší nové politické požadavky.

Změny měly i politické důsledky. Liberalizace přinášela volby, ale často omezené majetkem nebo daňovým cenzem. Pokud lidé volili, byli často ještě odstupňováni podle majetku do různých kurií. Demokratické hnutí šlo dál: nechtělo jen rovnost před zákonem a zrušení stavovské společnosti, ale i politickou rovnost, tedy účast na rozhodování bez ohledu na majetek.

Právě tady se ukazuje návaznost jednotlivých proměn. Zrušení stavovských privilegií otevře otázku právní rovnosti. Ústavnost otevře otázku politických institucí. Průmyslová revoluce vytvoří dělnictvo a sociální otázku. Nacionalismus promění mapu i sebevědomí obyvatel. A demokratismus začne tlačit na to, aby se na rozhodování nepodílela jen úzká majetková vrstva, ale stále širší část společnosti.