Středověká kolonizace

Zemědělská revoluce zvýšila počet obyvatel a umožnila obdělávat i půdu, která byla dříve obtížně využitelná. Ve 12. až 14. století se proto osídlení českých zemí rozšiřovalo do vrchovin, pohraničí a dalších méně obydlených oblastí.

8:54

Proč kolonizace začala

Během 12. století probíhala velká zemědělská revoluce. Přinesla dramatický nárůst počtu obyvatel a ten měl dva důsledky. Některé oblasti byly na středověké poměry relativně přelidněné, takže lidé hledali možnost přestěhovat se jinam. Nové zemědělské postupy zároveň umožnily obdělávat dosud nevyužívaná území ve vyšších polohách, například na Českomoravské vrchovině nebo v pohraničí.

12. století: vnitřní neboli česká kolonizace.
13. a 14. století: vnější neboli německá kolonizace.
Cíl: nová půda, nové obce, více obyvatel a vyšší příjmy.
Organizace: důležitou roli měl lokátor.
Stopa v krajině: názvy obcí dodnes připomínají způsob jejich vzniku.

Středověký rolník při orbě — Zdokonalené zemědělství umožnilo obdělávat půdu i v méně příznivých oblastech.

Od říčních údolí do vyšších poloh

Do 12. století lidé významněji obývali především nejúrodnější a nejteplejší oblasti: Polabí, Poohří a údolí řek Moravy a Dyje. Právě tam se půda nejsnáze obdělávala i při méně vyspělých technologiích. Jakmile bylo možné hospodařit účinněji, začali se lidé stěhovat také do vyšších a zalesněnějších poloh.

Mapa ukazuje staré osídlení před 12. stoletím, lesní oblasti a území kolonizovaná ve 13. a 14. století. Je na ní dobře vidět, jak se osídlení postupně rozšiřovalo z původních jader do vnitrozemských vrchovin i pohraničí.

Mapa osídlení českých zemí ve 12. až 14. století — Staré osídlení, lesní oblasti a postup kolonizace českých zemí ve 13. a 14. století.

Vnitřní neboli česká kolonizace

První fázi označujeme jako vnitřní kolonizaci. Někdy se jí říká také česká, protože vycházela z domácích zdrojů obyvatelstva. Lidé se stěhovali z relativně hustě osídlených oblastí kolem Labe, Moravy, Dyje a Ohře do méně obydlených částí Čech a Moravy.

Týkalo se to především Českomoravské vrchoviny a dalších výše položených oblastí, které už nové zemědělské postupy dovolovaly obdělávat. Vnitřní kolonizaci spojujeme hlavně s 12. stoletím.

Schéma vnitřní a vnější kolonizace českých zemí — Hnědé šipky znázorňují přesun uvnitř českých zemí, zelené příchod obyvatel zvenčí.

Vnější neboli německá kolonizace

Vnější kolonizace neznamenala pohyb zevnitř ven, ale právě naopak: příchod obyvatel zvenčí. Na pozvání českých panovníků přicházeli lidé z přelidněných oblastí německých zemí, zejména z Porýní, Bavorska a Saska.

Panovníci chtěli zvýšit počet obyvatel, kultivovat neobydlené nebo málo obydlené oblasti, zlepšit hospodářství a nakonec také zvýšit výběr daní. Protože mezi nově příchozími převažovali kolonisté z německých zemí, používá se označení německá kolonizace. Probíhala hlavně za posledních Přemyslovců ve 13. století a pokračovala i ve 14. století.

Rekonstrukce středověkého vesnického obydlí — Noví osadníci zakládali vesnice a proměňovali dosud málo využívanou krajinu.

Mapa postupu středověkého německého osídlení ve střední Evropě — Postup německého osídlení a vnější kolonizace ve střední Evropě ve středověku.

Kolonizace vesnic i měst

Kolonizace se později týkala také měst. Z německých zemí přicházeli lokátoři, kteří zakládali nová města, včetně horních měst například na Českomoravské vrchovině. Městům však patří samostatné téma; zde zůstáváme především u osidlování krajiny a zakládání vesnic.

Co prozrazují názvy obcí

Starší názvy obcí často vycházejí z podoby přírodního prostředí nebo z nápadného prvku v okolí. Patří sem například Ústí, kde jedna řeka ústí do druhé, Brod v místě přechodu přes řeku, Kamenice, Skála, Důl nebo Poříčí. Taková jména přímo odrážejí krajinu, ve které obec vznikla.

V době kolonizace se objevovaly i názvy odvozené od jména lokátora, tedy člověka, který vybral místo a založení obce zorganizoval. Lokátor Petr mohl založit Petersdorf, počeštěně Petrovice; podle Waltera mohly vzniknout Waltersdorf nebo Valteřice. Ve slově lokátor ostatně slyšíme latinské locus, tedy místo.

Lhoty jako středověká pobídka

Názvy Lhota a Lhotka souvisejí se slovem lhůta. Lokátor nebo zakladatelé obce dostali od panovníka, významného šlechtice či kláštera pobídku: pokud obec založí, postaví domy a začnou obdělávat půdu, budou na určitou dobu osvobozeni od daní. Mohlo jít například o sedm, deset nebo patnáct let. Nová obec tak dostala čas, aby se vybudovala a začala hospodářsky fungovat.

Žďáry, mýta a újezdy

Další názvy připomínají způsob, jakým byla půda získána. Žďár, Ždírec nebo Ždíreček odkazují k vypálení lesa a vzniku nové osady na vyžďářeném místě. Názvy obsahující slovo Mýto nemusely vždy souviset s vybíráním poplatku. Historikové je někdy spojují také s mýtinou, tedy místem, kde byl les vymýcen.

Újezd nebo Oujezd zase označoval plochu, kterou bylo možné za určitý čas objet na koni. Nešlo o jednu přesně a trvale stanovenou míru, ale o praktické vymezení určitého území. I tyto názvy proto dodnes uchovávají paměť kolonizace.

Dlouhodobé důsledky

Velká kolonizace dramaticky proměnila české země. Zvýšil se počet obyvatel, rozšířilo se osídlení a země celkově zbohatla. Zároveň zde hluboce zakořenilo německé obyvatelstvo. Němečtí obyvatelé, jejichž osudy později souvisely se sudetskou otázkou a nakonec s poválečným odsunem, nepřišli do českých zemí až v 19. nebo 20. století. Kořeny jejich osídlení sahaly právě do kolonizace 13. a 14. století.

Vedle pohraničí vznikly také vnitřní jazykové ostrovy, například kolem Jihlavy, Německého Brodu a na severní Moravě. Kolonizace tak nebyla jen krátkou středověkou epizodou. Její důsledky ovlivňovaly české země po mnoho dalších staletí.

Schematická mapa oblastí historického německého osídlení v českých zemích — Pohraniční oblasti a vnitřní jazykové ostrovy s dlouhodobým německým osídlením.