Středověká zemědělská revoluce

Ve 12. století se evropské zemědělství výrazně proměnilo. Trojpolní systém, těžký pluh a dokonalejší zápřah zvýšily úrodu, omezily nebezpečí hladomorů a umožnily osídlovat oblasti, které byly dříve pro zemědělství obtížně dostupné. Důsledkem byl růst počtu obyvatel, nových sídel i středověká kolonizace.

8:16

Velká změna 12. století

Ve 12. století probíhala velká změna v zemědělství, jejímž důsledkem byl výrazný nárůst počtu obyvatel. Proto si zaslouží samostatnou krátkou kapitolu. Toto období bývá označováno jako středověká zemědělská revoluce.

Trojpolní systém: dvě třetiny půdy se obdělávají, pouze třetina leží ladem.
Střídání plodin: ozim, jař a úhor rozkládají práci i riziko neúrody.
Těžký pluh: půdu rozrývá hlouběji, obrací ji a lépe provzdušňuje.
Chomout: umožňuje zvířeti využít při tahu celou sílu a hmotnost.
Kolonizace: nové postupy dovolují obdělávat vyšší a okrajové polohy.

Středověcí zemědělci při práci na poli — Středověké zemědělství se během 12. století měnilo organizačně i technicky.

Přehled zemědělských změn ve 12. století od střídání plodin po růst obyvatelstva — Zemědělské změny ve 12. století tvořily propojený celek: více úrody vedlo k růstu sídel, obyvatelstva i příjmů vrchnosti.

Od dvojpolního k trojpolnímu systému

Při dvojpolním systému se polnosti dělily na dvě části. Jedna se osela a druhá zůstala ladem, tedy jako úhor. Neobdělávala se, mohla sloužit jako pastvina a určitým způsobem se také přirozeně hnojila. Polovina dostupné půdy tak každý rok neprodukovala žádnou sklizeň.

Trojpolní systém znamenal, že se půda rozdělila na tři části. Bez získávání dalších pozemků se podíl právě obdělávané půdy zvýšil z poloviny na dvě třetiny a pouze jedna třetina zůstávala ladem. První zásadní výhodou tedy bylo využití větší plochy, aniž by bylo nutné extenzivně získávat novou půdu.

Druhou výhodou bylo střídání plodin. Na jednu část se vyséval ozim, tedy plodiny seté na podzim, například pšenice nebo žito. Na jaře se vysévala jař, například ječmen, oves a často také luštěniny. Poslední třetina zůstávala jako úhor. Různé plodiny odebírají z půdy odlišné živiny, takže se při jejich střídání půda tolik nevyčerpává.

Srovnání dvojpolního a trojpolního systému a tříleté střídání ozimu, jaře a úhoru

Více úrody a menší riziko hladu

Rozdělení na ozim a jař zároveň rozložilo zemědělské práce během roku. Při starším systému připadala většina důležitých polních prací na jaro. Nyní se část polí obhospodařovala už na podzim a další část na jaře. Také letní sklizeň neprobíhala u všech plodin ve stejnou dobu.

Rozmanitější osev přinášel větší stabilitu. Pokud se neurodila jař, mohl uspět ozim, nebo naopak. Když byl dříve jediný typ plodiny vyset pouze na jaře a přišla velká neúroda, snadněji následoval hlad. Trojpolní systém četnost podobných hladomorů poměrně výrazně snížil.

Od rádla k těžkému pluhu

Další velkou reformou byla technologická změna. Od starověku se používalo jednoduché rádlo, které půdu zpracovávalo pouze mělce. Ve vrcholném středověku se rozšířily komplikovanější těžké pluhy. Měly krojidlo a radlici, u některých typů také odhrnovačku, která dokázala ornici obracet.

Těžký pluh půdu nejen rozrýval, ale mnohem lépe ji provzdušnil. Traviny a zbytky rostlin z povrchu dostal pod zem, takže se půda zároveň lépe přirozeně prohnojovala. Hlubší a důkladnější orba výrazně zvyšovala její úrodnost.

Nákres jednoduchého rádla a těžkého pluhu — Technický rozdíl mezi jednoduchým rádlem a těžkým radličným pluhem.

Těžký pluh v dobové iluminaci — Těžký pluh při práci v dobové iluminaci.

Jho, jařmo a chomout

S pluhem souvisela také změna zápřahu. V raném středověku se používalo jho neboli jařmo. Tato slova přežila i v jazyce: říkáme, že někdo žil „pod jhem“ nebo byl „ujařmen“, tedy upoután a podroben.

Jho se příliš nehodilo pro koně a dobytek tlačilo. Zápřah navíc nebyl příliš pevný. Někdy jej nahrazovala obyčejná smyčka kolem krku, případně byla kráva nebo vůl zapřaženi za rohy. Zvíře pak nemohlo pořádně zabírat: zápřah je bolel a tahalo především silou krčních svalů.

Zásadním objevem byl ve vrcholném středověku chomout. Dal se vypodložit a vyztužit tak, aby zvíře netlačil, a postroj k němu bylo možné mnohem lépe připevnit. Kůň nebo dobytek se pak mohl do tahu opřít celou svou vahou. V kombinaci s kvalitním těžkým pluhem umožnil chomout mnohem hlubší orbu.

Rozdíl byl značný: staré rádlo rozrývalo jen několik centimetrů půdy, zatímco kvalitní pluh s dobře zapřaženým zvířetem mohl zajíždět desítky centimetrů hluboko. Úroda díky tomu dramaticky rostla.

Dřevěné jho neboli jařmo — Jho neboli jařmo omezovalo sílu zvířete a nehodilo se dobře pro koňský zápřah.

Historický koňský chomout — Chomout rozložil tlak a dovolil zvířeti využít při tahu celou hmotnost těla.

Kůň zapřažený pomocí chomoutu — Správně nasazený chomout poskytoval pevnější a výkonnější koňský zápřah.

Nová půda a růst obyvatelstva

Změny můžeme shrnout jako přechod od dvojpolního k trojpolnímu systému, střídání plodin, rozšíření těžkého pluhu a používání chomoutu. K tomu se přidávalo získávání nové půdy klučením lesů a často také žďářením.

Právě žďáření připomínají názvy obcí jako Žďár nad Sázavou, další Žďáry nebo Ždírce, které dobře známe například z Českomoravské vrchoviny. Lesní porost se odstranil a vypálil, čímž vznikla nová zemědělská půda.

Velkým důsledkem byl růst počtu osad, obcí a především obyvatel. Vývoj se v různých částech Evropy lišil: někde mohl počet obyvatel vzrůst přibližně o třetinu, jinde téměř na dvojnásobek. Jsou to pouze hrubé odhady, protože historikové pro tuto dobu nemají podrobné statistiky.

Mapa rozšiřování osídlení v českých zemích — Nová sídla postupně pronikala do vyšších poloh a k okrajům dříve osídleného území.

Vnitřní a vnější kolonizace

Zemědělská revoluce šla ruku v ruce s důležitým jevem 12. a 13. století: kolonizací. Technické změny umožnily efektivněji obdělávat také vyšší polohy na Českomoravské vrchovině nebo podhorské oblasti v pohraničí.

Ve 12. století byly okrajové oblasti osídlovány lidmi přicházejícími zevnitř Čech. Tomuto procesu říkáme vnitřní kolonizace a spojoval se převážně s českým etnikem.

Ve 13. století probíhala zároveň vnější kolonizace. Na naše území přicházeli lidé z relativně přelidněných oblastí německých zemí. Výraznější německá menšina se tak v českých zemích usazovala právě v době zemědělské revoluce. Samotná středověká kolonizace je širší téma, které si zaslouží samostatný výklad.

Schéma vnitřní a vnější kolonizace českých zemí — Vnitřní kolonizace směřovala z českého vnitrozemí k okrajům, vnější přiváděla osadníky ze sousedních oblastí.

Mapa středověké kolonizace ve střední Evropě — Kolonizační proces propojoval české země s širšími změnami ve střední Evropě.