Dlouhé 19. století
Někdy se používají pojmy „dlouhé 19. století“ a „krátké 20. století“. Věcně je to
samozřejmě nesmysl: každé století má sto let. Smyslem těchto označení je něco jiného.
Hodnoty, děje a proměny, které určité století představuje, totiž nezačínají a nekončí
přesně s kulatými letopočty 1800, 1900 nebo 2000.
Proměny typické pro 19. století odstartovala už Francouzská revoluce roku 1789.
Za počátek období lze podle zvoleného mezníku považovat rok 1789, případně rok 1792.
Samotný rok 1900 naopak žádným zásadním přelomem nebyl. Takzvaný starý svět skončil
spíše až s první světovou válkou, ať už její začátek položíme do roku 1914, nebo konec
do roku 1918. Dlouhé 19. století tedy můžeme vymezit lety 1789–1914, případně 1918.
Podobně lze říci, že 20. století začíná až první světovou válkou a podle některých
schémat končí rozpadem komunistických režimů. To už je ale jiný příběh.
Od Francouzské revoluce k Vídeňskému kongresu
Francouzská revoluce a napoleonské války na sebe navazují. Napoleonská éra byla
postupně ukončována porážkami v letech 1814 a 1815, definitivně pak po bitvě u Waterloo
roku 1815. Začíná nové období, které otevírá Vídeňský kongres probíhající v letech
1814–1815. Jeho jednání přerušil Napoleonův návrat a stodenní císařství, proto se
v chronologii objevují oba roky.
Kongres se konal ve Vídni a výrazně jej ovlivňoval rakouský kancléř Klemens Wenzel
von Metternich. Do značné míry určil podobu Evropy pro následující desetiletí,
v podstatě až do revolucí roku 1848.
Typickým jevem období mezi Vídeňským kongresem a rokem 1848 byla Svatá aliance.
Původně ji vytvořily konzervativní dvory Ruska, Rakouska a Pruska. Jejich panovníci
si nepřáli další revoluce. Pokud by někde v Evropě hrozil převrat podobný tomu
francouzskému, měli signatáři zasáhnout a pokusit se jej potlačit už v zárodku.
Aliance se snažila udržet Evropu ve starém světě stavovských principů a absolutistické
vlády. Z dlouhodobého hlediska to byla marná snaha, pokusy o ni však byly velmi reálné.
Metternichovský systém a rok 1848
Období po Vídeňském kongresu se někdy označuje jako metternichovský systém. Tento pojem
má dvojí význam. Ve vnitřní politice habsburské monarchie mluvíme o metternichovském
absolutismu. Metternich byl kancléřem rakouského císaře Františka I. a do značné míry
určoval běh státu. V mezinárodní politice označuje metternichovský systém územní
uspořádání Evropy, vztahy mezi mocnostmi a také fungování Svaté aliance, tedy pravidla
vytvořená na Vídeňském kongresu.
Době před rokem 1848 se říká také doba předbřeznová. V březnu 1848 totiž během revoluce
Metternich padl. Protože byl symbolem celého systému i absolutismu, stal se březen
symbolickým koncem této éry.
Revoluce probíhaly od Itálie přes Francii a německé země až po habsburskou monarchii.
Jednou z mála zemí, kterých se téměř nedotkly, bylo mnohem absolutističtější Rusko,
kde režim držel situaci velmi pevně pod kontrolou.
Francouzská revoluce otevřela témata ústavnosti, občanské společnosti, moderních národů
a nacionalismu. Metternich se je snažil držet pod pokličkou a konzervativně zadržovat
změny. Výbuch roku 1848 toto všechno znovu otevřel, a proto byl tak přelomový.
V některých zemích revoluce uspěly, jinde byly poraženy, například v habsburské
monarchii a v jednotlivých německých státech. Úplný návrat k poměrům před rokem 1848
však už nebyl možný.
Palacký, Frankfurt a austroslavismus
Pro české země měl rok 1848 mimořádný význam. Poprvé výrazně vystoupil český národní
program, který zformuloval František Palacký. Tento program se označuje jako
austroslavismus a v různých podobách přetrvával v následujících desetiletích,
v podstatě až do první světové války.
Palacký byl pozván do Frankfurtu, kde se zástupci německých států během revoluce
pokoušeli připravit sjednocení Německa. Účast českých zemí na frankfurtském parlamentu
odmítl svým známým Dopisem do Frankfurtu. Zjednodušeně řečeno popřál Němcům úspěšné
sjednocení, ale bez českých zemí. Tento postoj přinesl do určité míry rozkol s českými
Němci a zároveň dal jasně najevo, že zde existuje sebevědomý český národ s vlastním
politickým programem.
V názvu austroslavismus slyšíme Rakousko i slovanství. Češi byli ochotni zůstat loajální
vůči habsburské monarchii, pokud bude pro malé národy snesitelná a spravedlivá, ideálně
uspořádaná téměř federativně. Rakousko mělo malé národy chránit a ony měly na oplátku
podporovat společný stát.
Bachovský absolutismus
Revoluce 1848 byla v habsburské monarchii poražena a v padesátých letech se absolutismus
vrátil. Nešlo už o předbřeznový metternichovský absolutismus, ale o absolutismus
Bachovský, v jehož čele stál Alexander Bach. Paradoxně byl spojen také s revolučním
rokem 1848 a během něj se stal ministrem.
Mladý císař František Josef I. a předseda vlády Felix Schwarzenberg pochopili, že
k uklidnění situace mohou využít člověka se zkušeností z revoluční doby. Bacha postavili
do čela represivního aparátu. Režim byl velmi tvrdý, opíral se o silnou tajnou policii,
italští revolucionáři byli vězněni na Špilberku a Karel Havlíček Borovský byl internován
v Brixenu. Tyto příklady dobře známe také z literatury.
V jednom směru se Bachovský absolutismus od Metternichova systému lišil. Metternichův
režim byl konzervativní i v ekonomice, zatímco Bachův režim byl politicky represivní,
ale hospodářsky poměrně liberální. Snažil se monarchii ekonomicky povznést, rušil cechy,
odstraňoval některá cla a podporoval hospodářský liberalismus.
Přesto nebyl považován za úspěšný. Nedokázal zabránit separatistickým a sjednocovacím
snahám v některých částech monarchie a jejího okolí. Týkalo se to především Itálie,
jejíž sjednocování výrazně pokročilo na konci padesátých let, a poté také německých zemí,
kde se sjednocovací proces prosazoval zejména v letech 1866–1870. Oslabení Rakouska
nakonec vedlo Františka Josefa I. roku 1859 k odvolání Bacha a k ukončení absolutismu.
Návrat ústavnosti
Konec absolutismu symbolizoval Říjnový diplom z roku 1860 a příslib ústavnosti.
V roce 1861 následovala takzvaná únorová ústava. Přestože se jí říkalo ústava, nebyla
ústavou v plném smyslu. Šlo o oktrojovaný dokument, který vytvořil císařský režim,
respektive ministr spravedlnosti, a který neprošel obvyklým schvalováním v ústavodárném
shromáždění. Slovo „oktrojovaná“ znamená darovaná nebo nařízená.
Skutečná ústava přišla roku 1867 a představovala zásadní změnu. České země od té doby
žily v habsburské monarchii jako součást konstituční monarchie, tedy parlamentního
státu. Určité parlamentní prvky existovaly už od roku 1861, od roku 1867 však systém
stál na skutečné Prosincové ústavě.
Rok 1867 a „zdvojený centralismus“
Pro Čechy měl rok 1867 trochu ambivalentní význam. Prosincová ústava byla jednoznačně
pozitivní změnou, zároveň však vznikl dualismus a monarchie se rozdělila na
Rakousko-Uhersko. Na první pohled to zní jako decentralizace: místo jednoho centra
vznikla dvě. Palacký však tento systém označil za zdvojený centralismus a byl jím velmi
rozhořčen.
Před dualismem neměli v celé monarchii většinu Němci, Maďaři, Češi, Poláci ani žádný
jiný z mnoha národů. Vždy se proto museli nějak dohodnout. Po rozdělení na rakouskou
a uherskou část získali Maďaři dominantní postavení v zalitavské části, tedy v Uhrách,
zatímco Němci, včetně českých Němců, měli výraznou převahu v předlitavské rakouské
části. Menší národy to oprávněně vnímaly úkorně.
Předlitavsko, tedy rakouská část, se přesto vyvíjelo poměrně svobodně a liberálně.
V Uhrách naopak probíhala tvrdá maďarizace. Konstituční monarchie trvala od roku 1867
až do roku 1914, kdy byla na začátku první světové války Říšská rada rozpuštěna.
Volební právo: 1896 a 1907
Po roce 1867 už existovala poměrně kvalitní ústava, volební systém však stále omezoval
cenzus a kuriální uspořádání. Cenzus znamenal, že volební právo měli jen lidé od určité
majetkové nebo daňové úrovně, takže část obyvatel byla z voleb úplně vyloučena.
Velká volební reforma roku 1896 toto omezení odstranila a zavedla všeobecné volební
právo pro všechny plnoleté muže. Ženy volební právo ještě neměly, podobně jako tehdy
téměř nikde jinde. Československo je zavedlo roku 1918 a patřilo v tom k prvním státům:
dříve než Velká Británie v plném rozsahu a zhruba o půl století dříve než Švýcarsko.
Už reforma z roku 1896 však znamenala obrovský pokrok, protože volit mohli všichni
dospělí muži.
Toto právo ještě nebylo rovné. Voliči byli rozděleni do kurií a hlas bohatého člověka,
například ve velkostatkářské kurii, měl větší váhu než hlas nejméně majetného voliče
ve všeobecné kurii. Zjednodušeně řečeno mohlo mít jedno procento nejbohatších obyvatel
srovnatelný počet poslanců jako velká část obyvatelstva ve všeobecné kurii. Spravedlivé
to nebylo.
Obhájci systému tvrdili, že větší váhu mají mít vzdělanější skupiny a lidé, kteří platí
vyšší daně, protože by měli více rozhodovat o tom, jak se s těmito penězi naloží.
Roku 1907 však byly kurie zrušeny a vzniklo všeobecné a rovné volební právo. Každý
plnoletý muž měl od té chvíle jeden volební hlas stejné váhy.
