Židé v době helénské a počátcích římské nadvlády

Helénismus po Alexandru Velikém

Po návratu Židů z babylonského zajetí se postupně dostáváme do období, které je pro dějiny Blízkého východu nesmírně důležité: do doby helénismu. Slovo helénismus souvisí s Helény, tedy s řeckým světem. Neznamená to ale jen samotné Řecko. Jde o dobu, kdy se řecký jazyk, kultura a způsob vzdělání šíří daleko na východ.

Ve 4. století př. n. l. vystoupil Alexandr Makedonský, známý také jako Alexandr Veliký. Z malého makedonsko-řeckého prostoru dokázal během několika let ovládnout obrovská území. Jeho tažení vedlo přes Malou Asii, oblast Izraele a Egypta, kde se nechal korunovat jako faraon, dále přes Persii až k územím dnešního Íránu, Střední Asie a k řece Indus.

Pro tehdejší svět to byl ohromný zlom. Řecký vliv se dostal do oblastí, které předtím patřily k perskému kulturnímu a politickému okruhu. I když Alexandr zemřel velmi mladý, roku 323 př. n. l., jeho tažení otevřelo celou éru helénistického světa.

Mapa říše Alexandra Velikého — Říše Alexandra Velikého sahala od Makedonie přes Egypt a Persii až k Indu; právě takto se řecký vliv rozšířil hluboko na východ.

Řecký jazyk jako jazyk vzdělanců

Alexandr sám žil krátce, ale po jeho smrti nezmizel řecký vliv. Jeho říše se rozpadla mezi jeho velitele a vznikly takzvané helénistické říše. V Egyptě vládli Ptolemaiovci, v Sýrii a velké části Asie Seleukovci, v Řecku Antigonovci a podobně. Jména říší nám někdy mohou mást hlavu: „Sýrie“ tehdy neznamenala jen dnešní Sýrii, ale mnohem širší prostor, do něhož dlouho spadala i Palestina.

Důležité je, že v těchto říších vládly dynastie řeckého původu a šířila se řecká kultura. Proto jsme si už u Starého a Nového zákona říkali, že Starý zákon vznikal hebrejsky a aramejsky, zatímco Nový zákon byl napsán řecky. Ne proto, že by vznikl v Řecku, ale proto, že řečtina byla jazykem vzdělaných lidí východního Středomoří.

Kdo chtěl, aby jeho text četli vzdělanci té doby, psal často řecky. Platilo to i pro mnoho židovských textů, zejména v prostředí diaspory. Řečtina na východě vydržela velmi dlouho a později na ni navázala také Byzanc.

Helénizace a tlak na židovskou tradici

Pro Židy byla doba helénismu dvojznačná. Na jednu stranu měli poměrně dlouho určitou míru autonomie a mohli si uchovávat vlastní náboženský život. Na druhou stranu se postupně zvyšoval tlak na helénizaci, tedy na přijímání řeckého způsobu života, vzdělání, jazyka a někdy i náboženských představ.

Velká část Židů byla čím dál více helénizovaná. Nešlo jen o úřední jazyk nebo vzdělání. V některých vrstvách společnosti se řecký vliv dotýkal i náboženského myšlení. Přesto to po určitou dobu zůstávalo snesitelné, protože Palestina ležela mezi mocenskými centry Egypta a Sýrie, která spolu soupeřila. Právě toto soupeření někdy paradoxně vytvářelo prostor pro relativní klid.

Situace se výrazně změnila ve 2. století př. n. l. za vlády Antiocha IV. Ten se snažil svou říši sjednotit i nábožensky a kulturně. V Jeruzalémě zasáhl přímo do chrámového prostoru, zakazoval židovské obřady a podle tradice i zvyky, jako byla obřízka. Tím se konflikt vyhrotil.

Povstání Makabejců

Právě v této situaci vypuklo povstání Makabejců. Jeho počátek je spojen s knězem Matatiášem. Když byl nucen obětovat pohanským bohům, odmítl. Podle tradice zabil i Žida, který byl ochoten obětovat místo něj, a také královského úředníka. Potom utekl se svými syny do hor a začal odpor.

Nejznámějším z jeho synů byl Juda Makabejský. Přezdívka Makabejský se obvykle vykládá jako „kladivo“. Povstalcům se podařilo dobýt Jeruzalém, očistit chrám a postupně získat vládu nad židovským územím. Z tohoto prostředí vyrostla hasmoneovská dynastie, která na čas obnovila židovskou politickou samostatnost.

To ale neznamenalo konec problémů. Ke konci vlády Hasmoneovců vznikaly spory uvnitř vládnoucího rodu. A právě vnitřní konflikt otevřel dveře nové velmoci, která v té době rychle sílila: Římu.

Povstání Makabejců a obléhání pevnosti — Povstání Makabejců nebylo jen náboženským protestem, ale také ozbrojeným bojem o moc a podobu židovské společnosti.

Řím přichází na scénu

Ve stejné době se ze západu prosazoval Řím. Symbol SPQR připomíná římskou republiku: senát a lid římský. Řím postupně ovládl celé Středomoří a stal se mocností, která dokázala zasahovat i do sporů na východě.

Když se uvnitř hasmoneovské dynastie rozhořel spor o moc, znesvářené strany se obrátily na Římany jako na prostředníky. To je nebezpečná situace: když si pozvete velmoc jako rozhodčího, často zjistíte, že už neodejde. Do oblasti vstoupil Pompeius Magnus, známý také jako Pompeius Veliký, člen prvního triumvirátu spolu s Caesarem a Crassem.

Římský znak SPQR — SPQR odkazuje k římské republice a k politické autoritě senátu a lidu římského.

Mapa Římské říše v největším rozsahu — Mapa ukazuje rozsah římské moci ve Středomoří; Judea se ocitla na východním okraji tohoto světa.

Pompeius a začátek římské nadvlády

Pompeius v té době působil na východě, v oblasti Malé Asie, Kavkazu a Sýrie. Roku 63 př. n. l. zasáhl také do poměrů v Judeji. Formálně mohl vystupovat jako zprostředkovatel, ale skutečný výsledek byl jasný: židovské území se dostalo pod silný římský vliv.

Není úplně přesné říci, že se Judea okamžitě stala běžnou římskou provincií. Nejprve následovalo období závislých vládců a klientské politiky. Přímá provinční správa byla zavedena až roku 6 n. l.. Pro základní orientaci je ale důležité, že od Pompeia začíná období, kdy o židovských dějinách nelze mluvit bez Říma.

Tím se otevírá prostředí, do kterého později vstoupí Herodes, římská správa, napětí v Judeji a nakonec i svět Nového zákona. Židovské dějiny se tak od helénismu přes Makabejce dostávají do římského rámce.

Busta Pompeia Velikého — Pompeius Veliký zasáhl roku 63 př. n. l. do vnitřních sporů v Judeji a otevřel cestu římské nadvládě.