Legendy o svatém kříži

Středověká legenda propojuje strom poznání, Adamovu smrt, Šalamounův chrám, královnu ze Sáby a Kristův kříž. Výklad ukazuje, jak křesťanská symbolika navazuje na starozákonní příběhy a jak se jeden obraz může vracet v různých vrstvách tradice.

Křesťanství vyrůstá z judaismu

U tohoto příběhu je hned jasně poznat, že se už dotýká křesťanství. Tedy něčeho, co z judaismu vychází, ale rozvíjí se až mnohem později. Bude to téma přednášky o křesťanství, jeho vzniku a návaznosti na judaismus, ale sem se mi to hodí právě kvůli Šalamounovu chrámu.

Podle jedné ze středověkých legend se totiž při stavbě Šalamounova chrámu poprvé dostáváme do kontaktu s materiálem pozdějšího Ježíšova kříže. Je to zajímavý příběh, ale je potřeba říci hned na začátku: existuje v mnoha verzích. Když znáte jinou verzi nebo drobné detaily jinak, není to podstatné. U středověkých legend je to běžné.

Když čteme například Zlatou legendu, autor často u jednotlivých míst uvádí několik verzí pocházejících od různých pozdně antických nebo středověkých autorů. Tady tedy nejde o biblické vyprávění ani o historicky ověřitelnou zprávu, ale o jednu symbolicky silnou podobu legendy.

Ukřižovaný Ježíš s lebkou u paty kříže — Ukřižování s lebkou u paty kříže připomíná propojení Kristovy oběti s Adamovým prvotním hříchem.

Adamův syn a větvička ze stromu poznání

Jedna verze legendy vypráví, že Adam po vyhnání z ráje žil dlouhou dobu. Když umíral, věřil, že by ho mohly uzdravit plody ze stromu poznání, kvůli němuž byl z ráje vyhnán. Vyslal proto jednoho ze svých synů do Edenu, tedy do ráje, odkud byl vyhnán, aby mu tyto plody přinesl.

Syn se ale nevrátil s plody. Přinesl větvičku ze stromu poznání s tím, že ji zasadí a že plody z ní Adama uzdraví. Když se vrátil, našel už otce mrtvého. Podle jedné verze je místo Adamova pohřbu ztotožněno s Golgotou u Jeruzaléma.

Větvičku tedy zasadil nad Adamovým hrobem. Z větvičky vyrostl mohutný strom, který tam podle legendy stál až do doby Šalamouna. Mluvíme tedy symbolicky o tisíciletém oblouku: od prvního člověka přes Šalamounův chrám až ke Kristovu kříži.

Piero della Francesca: Smrt Adama. Výjev ukazuje okamžik, z něhož legenda odvíjí spojení stromu poznání, Adamova hrobu a pozdějšího Kristova kříže.

Dřevo, které se nehodilo do chrámu

V době Šalamouna se začal stavět chrám. Šalamounovi bylo podle biblické tradice určeno, že chrám vybuduje, a při stavbě se samozřejmě sháněl materiál. K dispozici byly mimo jiné libanonské cedry, ale pokáceli také strom, který podle legendy vyrostl z větvičky stromu poznání.

Z tohoto stromu vytvořili trám, který měl být použit jako překlad při stavbě chrámu. Jenže se s ním dělo něco zvláštního. Tesaři ho upravovali, chvíli byl příliš dlouhý, potom ho zkrátili a najednou byl příliš krátký. Nakonec zjistili, že se vlastně nehodí vůbec k ničemu.

Trám proto odhodili přes říčku v zahradách Šalamounova paláce jako obyčejnou lávku. Když přijela královna ze Sáby navštívit Šalamouna do Jeruzaléma, provázel ji zahradami. Ona se však zdráhala přes toto dřevo přejít, uctila ho a prohlásila, že na něm bude popraven Spasitel světa a velký král.

Šalamouna to podle legendy vyděsilo, a tak nechal dřevo zakopat. Až po mnoha staletích, v Ježíšově době, kdy už bylo na tom místě jezírko nebo rybník spojený s chrámovými oběťmi, se mělo zakopané dřevo objevit znovu.

Piero della Francesca: královna ze Sáby uctívá dřevo a setkává se se Šalamounem — Celý výjev Piera della Francesca spojuje dvě části legendy: vlevo královna ze Sáby uctívá posvátné dřevo, které rozpoznává jako budoucí Kristův kříž; vpravo se setkává se Šalamounem a sděluje mu prorocký význam tohoto dřeva.

Kříž jako uzavření prvotního hříchu

Když se hledalo dřevo na kříže pro odsouzené, včetně Ježíše, právě toto zakopané dřevo podle legendy vyplavalo na hladinu. Na prkně, které mělo pocházet ze stromu poznání, je potom ukřižován Kristus.

Tady se uzavírá velký symbolický okruh. Dřevo bylo přítomno u prvotního hříchu: ze stromu poznání jedli Adam a Eva. A na dřevě, které je s tímto stromem ztotožňováno, je ukřižován Spasitel. Dřevo je tak znovu přítomno, ale tentokrát ne jako příčina pádu, nýbrž jako nástroj spásy.

Na zobrazeních ukřižování často vidíme u paty kříže lebku. V této symbolice jde o Adamovu lebku. Kristova krev dopadá na prvního hříšníka a prvotní hřích je tím překonán. Kristus umírá na kříži, ale jeho příběh nekončí Velkým pátkem: po Bílé sobotě přichází neděle vzkříšení.

Ukřižování s Adamovou lebkou — Lebka pod křížem ukazuje, že Kristova oběť je vykládána jako odpověď na Adamův hřích.

Marie, Ježíšek a rozdrcený had

Podobná symbolika se objevuje i v obrazech, kde Marie s malým Ježíšem šlapou na hlavu hada. V jednom typu zobrazení se objevuje také svatá Anna Samotřetí. Ten název zní tajemně, ale znamená vlastně tři generace: svatá Anna jako babička, Marie jako matka a Ježíš jako dítě.

Když se podíváme na to, co Marie s Ježíškem dělají, vidíme, že společně šlapou hadovi na hlavu. Je to obrazné vyjádření toho, že Ježíš se narodil ke spáse lidí a symbolicky rozdrtil zlo. Přemohl smrt: i když zemřel na kříži, po třech dnech vstal z mrtvých.

Proto je důležité, že křesťanský příběh nekončí Velkým pátkem. Po Bílé sobotě přichází neděle vzkříšení. Takové obrazy tedy nejsou jen náboženskou dekorací, ale nesou velmi silnou teologickou zkratku.

Marie s Ježíškem šlapou na hada; obraz vyjadřuje překonání zla a smrti.

Mojžíšův měděný had

S touto symbolikou souvisí také zvláštní obraz hada na kůlu. V některých legendárních variantách se objevuje dokonce představa, že i Mojžíš měl u sebe část dřeva ze stromu poznání, předávanou z generace na generaci. Podstatnější je ale jiná spojitost: příběh měděného hada na poušti.

Během čtyřicetiletého putování pouští se odehrává mnoho příběhů, včetně opakovaného selhávání lidu. V jedné chvíli lidé po dlouhém putování reptají proti Mojžíšovi i proti Hospodinu. Jsou unavení, zlobí se, že se stále toulají, a znovu pochybují.

Hospodin na ně podle vyprávění sesílá ohnivé hady. Hadi začnou lidi kousat a mnoho jich umírá. Lidé jdou do sebe, kají se a Mojžíš je Hospodinem vyzván, aby na kůl vztyčil bronzového hada. Kdo se na něj podívá, bude zachráněn před smrtí způsobenou hadím uštknutím.

Mojžíš vztyčuje měděného hada na poušti — Mojžíš vztyčuje měděného hada; pohled na něj má zachránit Izraelity před uštknutím.

Had na kůlu a Kristův kříž

Právě tento motiv je pro pozdější křesťanskou symboliku velmi důležitý. V Janově evangeliu je řečeno: jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, aby každý, kdo v něj věří, měl věčný život.

Had na kůlu je tedy v křesťanském čtení předobrazem Krista na kříži. Stejně jako pohled na Mojžíšova hada zachraňuje před uštknutím, pohled víry na ukřižovaného Krista zachraňuje člověka před smrtí v hlubším, duchovním smyslu. Jako padlý člověk se dívám na kříž se Spasitelem a mohu být zachráněn.

Had jako symbol lékařství

Symbol hada na holi se někdy vykládá také ve spojení s lékařstvím. Existuje takzvaný biblický výklad, který jej spojuje právě s Mojžíšovým měděným hadem. Častěji se ale symbol lékařství odvozuje z řecké tradice, od Asklépia, latinsky Aeskulapa.

Asklépios je postava řecké mytologie, ne historicky doložený lékař ze 13. století př. n. l. Podle tradice byl synem Apollóna a učil se léčit u kentaura Cheiróna. Mýtus vypráví, že byl tak schopný léčitel, že dokázal uzdravovat lidi a v některých verzích dokonce křísit mrtvé. Tím narušoval rovnováhu světa, protože lidé se mají rodit i umírat.

V některých verzích se proto dostává do konfliktu s božským řádem. S trojskou válkou jsou pak spojováni především jeho synové Macháón a Podaleirios, slavní léčitelé řeckého vojska. Had se však s Asklépiovou holí stal velmi silným symbolem léčení.

Existuje ještě další, mnohem zemitější výklad: někteří badatelé uvažovali, zda obraz hada na holi nemůže souviset s vlasovcem medinským. To je dlouhý parazitický červ, který žije pod kůží a vytahuje se velmi pomalu navíjením na tyčinku. Je to bolestivá a nepříjemná představa, ale ukazuje, jak složitě se mohou symboly v dějinách vrstvit.

A právě o to v tomto výkladu jde: když se dostaneme hlouběji do biblických obrazů, symbolika bývá mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá. Jeden obraz může být současně legendou, teologií, výtvarným motivem i pozdějším kulturním symbolem.

Socha Asklépia s hadem u hole — Asklépios, řecký bůh lékařství, s holí a hadem.

Znak Asklépiovy hole s jedním hadem — Asklépiova hůl: jeden had obtáčející hůl, tradiční znak lékařství.

Vlasovec medinský vystupující z kůže — Vlasovec medinský ukazuje, proč se někdy uvažuje i o praktickém původu motivu navíjení na tyčinku.

Navazující aktivita

Obrazový kvíz k legendám

Po výkladu si můžeš zkusit poznat hlavní výjevy a symboly: Adama, královnu ze Sáby, Mojžíšova měděného hada, Asklépia i svatou Helenu.

Otevřít kvíz

Svatá Helena a nalezení kříže

Na úplný konec k této legendě patří ještě svatá Helena, matka císaře Konstantina. Ve středověké tradici se vyprávělo, že právě ona v Jeruzalémě hledala a nalezla pravý Kristův kříž. Tím se příběh posouvá od symbolického vyprávění o dřevě ze stromu poznání k představě konkrétní relikvie, kterou bylo možné uctívat.

Pro středověkého člověka to nebyla drobná poznámka na okraj. Relikvie pravého kříže spojovala biblický příběh, legendu, poutní místa i politickou prestiž panovníků a měst. Proto se motiv nalezení kříže objevoval v kostelích, malbách i vyprávěních tak často: uzavíral dlouhý oblouk od Adama přes Šalamouna až ke Kristovu ukřižování.

Svatá Helena a nalezení svatého kříže — Svatá Helena a nalezení pravého kříže: pozdější část legendy, která z motivu posvátného dřeva vytváří příběh o konkrétní relikvii.