Židovská kultura: praotcové

Od Abrahama se biblické vyprávění přesouvá od velkých počátků lidstva ke konkrétním praotcům židovského národa. Příběh vede z Mezopotámie přes úrodný půlměsíc do oblasti Izraele a později až do Egypta.

37:07

Od mýtického času k praotcům

Tady už se dostáváme, rozhodně bych neřekl přímo do nějaké jisté historicity, ale ke konkrétním praotcům židovského národa. Abrahámem v podstatě začíná putování do oblasti, o které byla řeč na začátku, tedy do oblasti Izraele. Zatím jsme se pohybovali územně neurčitě, spíš v oblasti Babylonu, případně Turecka u Araratu. Teď už přichází Abrahám, původně Abram.

V biblických příbězích se jména postupně mění. Postavy mají svá původní rodová jména a Bůh jim je z nějakých důvodů pozmění. Není to jediné místo, kde se to stane. Abrahám pocházel z Mezopotámie, z prostoru sumerských měst Ur, Uruk, Lagaš nebo Kiš. Sumerové patří k nejstarším známým národům, které se samy pojmenovávaly a používaly písmo, zřejmě dokonce o něco dříve než egyptské hieroglyfy.

Právě z města Ur podle tradice pocházel Abrahám. A zde se objevuje jedna z věcí, která odlišuje Židy, křesťany i muslimy od mnoha jiných náboženství: silný důraz na monoteismus. Je tu Hospodin, jeden Bůh, stvořitel světa. Alláh je arabské označení Boha, nejde o jiného boha vedle Hospodina. V porovnání s egyptským, mezopotámským nebo indickým náboženským prostředím je to poměrně originální koncept.

Abraham jako praotec židovské tradice — Abraham jako počátek vyprávění o praotcích: z Mezopotámie směrem k zemi Izraele.

Putování bez přesné mapy

Bůh vyzývá Abraháma, aby vzal svůj lid. Nesmíme si představovat jen manžela, manželku a dvě děti. V té době děti ještě neměl a šlo spíš o široce rozvětvenou rodinu. Zajímavé a často zdůrazňované je, že Abrahám nevěděl, kam přesně putuje. Teprve později se ukáže, kam má cesta vést.

Pro Abraháma je příznačná poslušnost, velká víra a vize, že oslovení dává smysl. Opouští úrodné oblasti Mezopotámie a vyráží, aniž by znal přesný cíl. Geograficky samozřejmě nešel přímo na západ do Svaté země. Vydal se proti toku Eufratu a teprve potom stočil cestu úrodnějšími oblastmi. Je to oblast úrodného půlměsíce od Perského zálivu až k Nilu, kraj s velmi dobrými podmínkami a někdy i dvěma úrodami ročně. Potom šel na jih do údolí Jordánu a k Hebronu v oblasti Svaté země.

Tady tedy poprvé můžeme mluvit o počátcích židovského národa. U Abraháma existuje mnoho příběhů, ale jeden je důležitý i tím, že se v něm rozdělují dvě tradice.

Izmael a Izák

Abrahám byl podle vyprávění už velmi starý a stejně tak jeho manželka Sára, původně Sáraj. Byla považována za neplodnou. Protože Abrahám toužil po potomkovi, splodil syna s otrokyní Hagar. V tehdejším prostředí to nebylo nic tajného ani nutně nelegitimního: právoplatná žena byla neplodná, a tak mohl mít syna s otrokyní. Tímto synem byl Izmael, někdy Izmaíl, který měl být dědicem rodové linie.

Jenomže později se Abrahámovi a Sáře narodil Izák. Tím získal právoplatného potomka. Zároveň je Abrahámovi slíbeno, že jeho potomků bude jako hvězd na nebi. Neznamená to, že by on sám měl fyzicky tolik dětí, ale že z Izáka, jeho dětí a vnuků vznikne velký národ. Izák se tak stává dědicem rodinné tradice a Izmael je vyhnán.

U Izmaela je důležité, že se od něj podle tradice odvozují Arabové. Proto se někdy mluví o abrahámovských náboženstvích. Abraham je praotcem směrů, které z těchto tradic později vznikly. V linii zavrženého Izmaela je arabská linie, z níž od 7. století velká část patří k islámu; Židé jsou potomky Izáka. Později se z toho zpětně vykládá i starobylost židovsko-arabského napětí. Obě kultury jsou jazykově a kulturně příbuzné, ale vyprávění už na začátku ukazuje rozpor mezi synem vyvoleným a synem odvrženým. Izmael i Abrahám jsou přítomni také v Koránu, Abrahám jako Ibrahim.

Vyhnání Hagar a Izmaela: obrazová tradice k příběhu odvržené linie.

Obětování Izáka

Asi nejznámější příběh s Abrahámem je obětování Izáka. Představme si situaci: Abrahám má vymodleného syna, u něhož je mu slíbeno, že z něj vzejdou potomci. A najednou mu Bůh, nebo anděl, zvěstuje, že má Izáka obětovat nahoře na hoře Mória, tedy v prostoru dnešního chrámového pahorku v Jeruzalémě.

Obvyklý výklad říká, že Abrahám šel, asi se mu to nelíbilo, ale nereptal. Izák se ptá, koho vlastně budou obětovat, jaké zvíře. Abrahám odpovídá, že to uvidí až nahoře. Nakonec syna položí na oltář a chce ho zabít. V tu chvíli mu anděl zastaví ruku a řekne, že to nemá dělat. Abrahám si všimne beránka zachyceného rohy v křoví a obětuje místo Izáka beránka k celopalu.

První výklad je tedy prostý: Abrahám prokázal hlubokou víru a poslušnost, a proto je tím správným člověkem na pravém místě. Jenže při dnešním pohledu působí představa člověka, který je ochoten podříznout vlastní dítě, protože mu to řekl Boží hlas, dost podivně. Nemá smysl poměřovat starověký příběh současnými hodnotami, ale při hledání spravedlnosti a pravdy by nás neměl fascinovat příklad fanatika.

Proto se objevují další výklady. Každý biblický příběh má první rovinu, kterou pochopíme hned, ale mívá i hlubší významy, k nimž je potřeba znát kontext. Někteří vykladači tvrdí, že smysl příběhu je posunut jinam: lidské oběti byly u okolních kultur běžné. Obětovaly se děti, postižení lidé, otroci, někdy i panovníci. Zde je příběh doveden až k hranici vraždy, ale v rozhodujícím okamžiku je řečeno: Ne, Hospodin tento typ obětí nepotřebuje. V takovém čtení nejde o obdiv k fanatismu, ale o odmítnutí lidských obětí.

Rembrandt, obětování Izáka — Rembrandtovo obětování Izáka: anděl zastavuje Abrahámovu ruku těsně před obětí.

Caravaggio, obětování Izáka — Caravaggiovo dramatické zobrazení okamžiku, kdy je Izákova oběť zastavena.

Hebron a jeskyně patriarchů

S Abrahámem souvisí Hebron, jedno z nejvýznamnějších posvátných míst. Často se uvádí jako druhé mimořádně důležité místo po chrámovém pahorku v Jeruzalémě, kde stál Šalomounův chrám a později Herodův chrám a kde je dnes při úpatí Zeď nářků.

V Hebronu se nachází jeskyně patriarchů. Podle tradice jsou tam pohřbeny velmi významné postavy biblických dějin: Adam a Eva, Abrahám a Sára, Izák a Rebeka, Jákob a Lea. Jákob měl dvě manželky, Leu a Ráchel; Ráchel je podle tradice pohřbena u Betléma. V některých tradicích se s tímto místem spojuje i Josef, i když jeho hrob bývá situován také jinam.

Místo má velmi starou tradici. Stavba byla později přestavována, výrazně od byzantského období až do středověku. Důležité je, že jde o posvátné místo pro Židy i pro muslimy. Pokud je zde Abrahám, tedy Ibrahim, pak jde o praotce Židů i Arabů.

Hebron, jeskyně patriarchů — Vnější podoba komplexu v Hebronu, tradičně spojovaného s hroby patriarchů.

Komplex jeskyně patriarchů — Interiér posvátného prostoru v Hebronu: místo sdílené a zároveň sporné paměti.

Detail posvátného prostoru v Hebronu — Židovská modlitba u části komplexu, kde se protíná náboženská paměť několika tradic.

Schéma prostoru jeskyně patriarchů v Hebronu — Schéma jeskyně patriarchů: posvátné místo rozdělené mezi židovskou a muslimskou část.

Sodoma a Gomora

K Abrahámovi se váže i známý příběh Sodomy a Gomory, spojený s jeho příbuzným Lotem. Bůh chce zničit města, v nichž se dějí hrozné věci. Abrahám s Bohem smlouvá: kdyby tam bylo padesát spravedlivých, dvacet, deset, ušetřil by město? Bůh nakonec souhlasí, že pokud se tam najde deset spravedlivých, město ušetří. Jenže nenajdou nikoho kromě Lota a jeho rodiny.

Lotova rodina odchází a má být zachráněna pod jedinou podmínkou: nesmí se otočit. Lotova žena se ale otočí, aby viděla, co se děje, a zůstane stát jako solný sloup. Odtud pochází známé rčení o Lotově ženě nebo o tom, že někdo stojí jako solný sloup.

Lotova žena a zničení Sodomy — Lotova žena se ohlíží k hořícímu městu a v tradici se mění v solný sloup.

Jákob a Ezau

Další generací jsou Jákob a Ezau, synové Izáka. Na obrazech vidíme starého Izáka, který chce požehnat prvorozenému. Požehnání bylo nesmírně důležité. Prvorozený bere vše a tím prvorozeným byl Ezau. Byl známý jako velmi mužný a chlupatý lovec; jeho jméno se někdy vykládá právě jako „chlupatec“.

Do příběhu vstupuje matka Rebeka, jejímž miláčkem byl jemnější Jákob. Jákob využije Ezauova hladu: uvaří mu mísu čočky a nabídne mu jídlo výměnou za prvorozenství. Ezau, hladový lovec, na to přistoupí. Druhý podvod přijde ve chvíli, kdy má Izák požehnat prvorozenému. Jákob přinese jídlo, zabalí se do kůže, aby na pohmat působil chlupatě, protože Izák už je slepý, a získá požehnání místo Ezaua.

Když přijde Ezau, zuří. Izák už ale požehnání nemůže vzít zpět, protože vyslovené slovo platilo. Jákob proto musí před Ezauem utéct.

Izákovo požehnání Jákobovi: klíčová chvíle příběhu o prvorozenství a podvodu.

Setkání Jákoba a Ezaua v obrazové tradici: vztah obou bratrů stojí na napětí, strachu i možnosti smíření.

Ezauovi potomci a dlouhá nenávist

Ezau z biblického vyprávění poměrně brzy mizí, ale jeho potomci se objevují dál. Žili na jihu Izraele v oblasti Edomu. Říkalo se jim Edomité nebo Idumejci a byli velkými protivníky Izraelitů, tedy potomků Jákoba. Nenávist mezi potomky Ezaua a Jákoba se v tradici táhne dlouho.

Za Mojžíše a později za Saula existovala snaha Idumejce vyhladit, což se nepodařilo. Setkáváme se s nimi dokonce ještě v knize Ester, v době babylonského zajetí. Haman, který se pokusil vyvolat v Persii velký pogrom proti Židům, byl podle tradice Idumejec. Nakonec byl odhalen a popraven. Tato linie ukazuje, jak hluboko tradice vztahuje konflikt mezi potomky obou bratrů.

Jákobův útěk, Ráchel a Lea

Jákob utekl ke svému strýci Lábanovi, u něhož pracoval. Po sedmi letech zatoužil po jeho dceři Ráchel. Jenže při svatbě mu podstrčili její starší sestru Leu, ukrytou pod závojem. Až po svatbě zjistil, že si vzal ženu, kterou nechtěl. Slíbili mu, že když bude dalších sedm let pracovat, dostane i Ráchel.

Jákob tedy zůstal a nakonec měl dvě manželky. S Leou měl deset synů. S Ráchel, kterou skutečně miloval, měl dva nejmilovanější syny: Josefa a Benjamína. Tato rodinná struktura bude důležitá pro další vyprávění, protože z Jákobových synů se odvozují izraelské kmeny.

Jákobův žebřík a Bubny

Když Jákob odcházel od Lábana a chtěl se vrátit domů, bál se setkání s Ezauem. Během cesty se mu ale stalo několik důležitých věcí. Všichni známe pojem Jákobův žebřík. Jákob měl sen, když spal při putování pouští: viděl žebřík spojující zemi a nebe, po němž vystupovali a sestupovali andělé. Zároveň slyšel hlas Hospodina, který mu slíbil zemi, na níž leží, a rozmnožení potomstva.

Je to další smlouva mezi Jákobem a Hospodinem. Předtím byla smlouva s Abrahámem a ještě dříve smlouva s Noem po potopě, stvrzená duhou. Motiv Jákobova žebříku se později objevuje i v moderní paměti. V Praze-Bubnech stojí památník připomínající transporty Židů za druhé světové války. Z nádraží Bubny odcházely transporty do Terezína, Osvětimi a v prvních případech do Lodže. Sochař pracoval s motivem kolejí a Jákobova žebříku: koleje, po nichž odjížděli lidé do transportů, jsou proměněny v obraz výstupu a sestupu.

Jákobův žebřík: sen o spojení země a nebe, po němž sestupují a vystupují andělé.

Památník na nádraží Praha-Bubny — Památník v Praze-Bubnech pracuje s kolejemi jako novodobým motivem Jákobova žebříku.

Jákob se stává Izraelem

Další záhadnou pasáží je Jákobův zápas s Bohem. V textu zápasí s jakýmsi cizincem, někdy se zobrazuje jako zápas s andělem. Různí vykladači jej chápou obrazně, jako duchovní zápas, podobně jako Ježíšovo pokušení na poušti. Po celonočním zápase je Jákobovi potvrzena smlouva a dostává nové jméno Izrael.

Slovo Izrael se vykládá jako „ten, kdo zápasí s Bohem“ nebo „Bůh zápasí“. Od této chvíle se pojem Izrael přenáší dál. Označuje Jákoba, jeho potomky, izraelský lid, „dítky Izraele“, později zemi Izrael a nakonec i moderní stát Izrael. Z Jákobových dvanácti synů vzniká dvanáct izraelských kmenů.

Doré, Jákob zápasí s andělem — Dorého zobrazení Jákobova nočního zápasu, po němž dostává jméno Izrael.

Josef a jeho bratři

S Jákobem souvisí další rovina příběhu: jeho synové, především Josef a jeho bratři. Jákob měl s Leou deset synů a s milovanou Ráchel Josefa a později Benjamína. Josef bratry silně dráždil. Byli starší, pracovali na poli nebo jako pastevci, zatímco Josef působil jako rozmazlený syn. Otec mu pořídil krásný barevný plášť a Josef navíc vyprávěl sny, které bratry nemohly potěšit: klasy nebo postavy se mu ve snech klaněly.

Když ho Jákob poslal za bratry na vzdálené pastviny, rozhodli se, že se ho zbaví. Nejprve ho chtěli zabít, nakonec ho hodili do cisterny, z níž nemohl vylézt. Když kolem projížděla karavana do Egypta, prodali ho jako otroka. Zbavili se bratra a zároveň si nepošpinili ruce krví. Otci pak ukázali zkrvavený oděv a tvrdili, že Josefa rozsápala divá zvěř.

Josefův příběh v obrazové sekvenci — Obrazová sekvence ukazuje Josefa v cisterně, prodej obchodníkům a cestu do Egypta.

Jákobovi přinášejí Josefův zkrvavený oděv: bratři zakrývají, co se Josefovi skutečně stalo.

Josef v Egyptě

Josef se dostává do Egypta. Pro židovské dějiny je to důležitý okamžik, protože ostatní Izraelité ho později budou následovat. V Egyptě bylo postavení otroků trochu jiné, než jak si otroctví často představujeme z Řecka nebo Říma. V římském prostředí známe velmi tvrdé podmínky, povstání otroků nebo práci v dolech. V Egyptě mohli být otroci často spíše domácími sluhy. Velké stavby, například pyramidy, nestavěli otroci v běžném smyslu, ale poddaní faraonovi.

Josef se sice stal otrokem, ale zároveň správcem domu obchodníka Potífara. Když Potífar odjel na cesty, jeho žena se do Josefa zakoukala a pokusila se ho svést. Josef zůstal věrný svému pánu a odmítl ji. Uražená žena ho obvinila, že se ji pokusil znásilnit. Josef byl po Potífarově návratu uvězněn a čekal prakticky na smrt.

Josef a Potífarova žena — Josef odmítá Potífarovu ženu; právě tato scéna vede k falešnému obvinění.

Josef obviněný v Potífarově domě — Josef po obvinění v Potífarově domě: cesta do Egypta se mění v pád do vězení.

Rozdělení země mezi izraelské kmeny — Rozdělení země podle dvanácti izraelských kmenů odvozených od Jákobových synů.

Sny, faraon a sedm tučných let

Ve vězení se Josefovo nadání k výkladu snů znovu ukázalo. Byl uvězněn s číšníkem a pekařem a dokázal jim vyložit sny: jednomu předpověděl popravu, druhému propuštění. Stalo se to přesně tak. Když později faraona trápil sen o sedmi krásných kravách, které se pásly, a sedmi vyzáblých kravách, které vylezly z Nilu a ty krásné sežraly, nikdo z mudrců mu nedokázal poradit. Tehdy si jeden z bývalých spoluvězňů vzpomněl na Josefa.

Josef faraonovi vysvětlil, že přijde sedm let velké úrody a po nich sedm let katastrofální neúrody. Egypt má proto ukládat obilí do sýpek. Faraon si Josefa velmi oblíbil a udělal z něj správce Egypta, téměř jakéhosi premiéra. Z otroka se stal jeden z nejmocnějších mužů země.

Josef před faraonem: výklad snu o hojnosti a hladu z něj udělá správce Egypta.

Usmíření s bratry

Když v okolních zemích nastal hlad, přijeli do Egypta také Josefovi bratři, aby koupili obilí. Josef je poznal, ale oni jeho ne. Připravil na ně zkoušku a chtěl, aby u něj nechali Benjamína. Bratři se ale začali nabízet, že zůstanou místo něj. Věděli, že kdyby otec Jákob přišel ještě o druhého milovaného syna, už by to nepřežil. Josef poznal, že se změnili, a usmířil se s nimi.

Na obrazech vidíme Josefa, jeho bratry, malého Benjamína, faraona i setkání Josefa s Jákobem. Jákob, už velmi starý, nakonec přijíždí na Josefovo pozvání do Egypta a s ním celý izraelský lid. Tak se Židé dostávají do Egypta. Z této situace později vznikne egyptské zajetí.

Josef se dává poznat bratrům — Josef se v Egyptě dává poznat rodině: scéna usmíření po dlouhém konfliktu.

Co s historicitou?

Na konci padl dotaz, zda máme z Egypta doklady o hladomoru v okolních zemích, nebo zda jsme stále jen u Starého zákona. O různých hladomorech a výkyvech zprávy existují, ale o tomto konkrétním hladomoru zřejmě přímý doklad nemáme, případně by se musel dohledat. Hladomory mimo velké řeky však byly poměrně běžné. Mohly přijít kobylky, dva nebo tři roky sucha za sebou, a hned vznikl velký problém.

Výhodu měl Egypt a Mezopotámie. Řeka Jordán je ve srovnání s Nilem malá, skoro jako Sázava. Egypt díky nilskému bahnu mohl mít dvě úrody ročně. Když se nepovedla jedna, mohla vyjít druhá. Sedmileté sucho se tedy teoreticky stát mohlo a o výkyvech máme různé zápisy, ale tato doba není historicky pokrytá tak dobře, abychom biblický příběh jednoduše potvrdili.

Později, v době izraelských kmenů a Mojžíše, už se můžeme více opírat o egyptské záznamy. Ty sice nepotvrzují konkrétní biblické příběhy Mojžíšovy, ale pohyb izraelských kmenů z Egypta směrem do Kenánu, tedy Palestiny, lze na základě pohybu kmenů chápat jako reálný historický proces. To, že nemáme jiné důkazy, nutně neznamená, že příběhy nemají reálný základ. Židé byli dlouho relativně málopočetný národ pod rozlišovací schopností tak obrovské a lidnaté země, jakou byl Egypt. Máme zprávy hlavně od nich, ale to neznamená, že jejich zprávy nemohou obsahovat skutečné historické jádro.