Proroci a babylonské zajetí

Od rozděleného království se příběh židovské tradice posouvá k prorokům, pádu severního Izraele, zničení Jeruzaléma, babylonskému exilu a návratu za perské vlády.

Rozdělené království

U Davida i Šalomouna biblická tradice nezavírá oči před chybami velkých postav. Davidův příběh s Batšebou ukazuje velmi vážné provinění a podobně i Šalomoun má v textu svůj problém: měl mnoho žen z různých národů a podle biblického výkladu postupně přejímal i jejich kulty. Nejde jen o soukromý hřích panovníka, ale o porušení věrnosti Hospodinu.

Trest přichází už v další generaci. Jednota království spojená se Saulem, Davidem a Šalomounem se neudržela. Vznikla dvě království: na severu Izrael s hlavním městem v Samaří a na jihu Judsko s Jeruzalémem. Severní království biblická tradice líčí jako méně pravověrné a více otevřené okolním kultům. Jižní Judsko je naopak vnímáno jako věrnější Hospodinu, i když ani ono se katastrofě nevyhne.

Severní Izrael zničila Asyrie roku 722/721 př. n. l. Judsko vydrželo déle, ale zhruba o sto padesát let později dopadla katastrofa i na něj. Právě v této době sílí význam proroků.

Mapa rozděleného království Izrael a Judsko — Po Šalomounově smrti se království rozdělilo na severní Izrael a jižní Judsko.

Prorok není věštec

Slovo prorok si nesmíme plést s věštcem. V řecké antice hrály věštírny, třeba Delfy, jinou roli: člověk se snažil zjistit, co se stane, a podle toho se zařídit. S tím souvisela představa osudu, řecky moiry, který mohl být silnější než sami bohové. Příběh krále Oidipa ukazuje, že snaha osud obejít nakonec vede právě k jeho naplnění.

Proroci v židovské tradici takto nefungují. Nejsou to lidé, kteří dopředu vyčtou budoucnost z karet nebo z věšteb. Základní je naopak svobodná vůle a odpovědnost. Prorok čte situaci ve světle smlouvy, zákona a vztahu mezi Hospodinem a lidem. Varuje, napomíná a často stojí proti vládnoucí moci i proti většinové náladě společnosti.

Proto proroci nebývají pohodlní. Přicházejí ve chvíli, kdy se lidem nebo panovníkům daří, a říkají: pozor, tohle není v pořádku. Nejde o předpověď pro efekt, ale o výzvu ke změně smýšlení a jednání.

Mapa Izraele a Judska v době proroků — Prostor Izraele a Judska v době, kdy působí hlavní prorocké postavy.

Přehled knih Starého zákona včetně prorockých knih — Přehled starozákonních knih ukazuje, že prorocké texty tvoří rozsáhlou a svébytnou část biblické tradice.

Eliáš a zápas o věrnost Hospodinu

Eliáš bývá kladen do 9. století př. n. l. a působí hlavně v severním království. Nemá vlastní knihu mezi velkými proroky, ale patří k nejvýznamnějším prorockým postavám vůbec. V jeho příbězích se ukazuje konflikt mezi úctou k Hospodinu a kulty okolních národů, zejména Baalem.

Známý je příběh z hory Karmel, kde se má ukázat, kdo je skutečně mocný: Hospodin, nebo Baal. Právě na Karmel později navazují karmelitáni, křesťanský řád, který si Eliášovu tradici bere jako jeden ze svých duchovních zdrojů.

Eliáš je důležitý také pro křesťanskou obraznost. Na ikoně Proměnění Páně se Ježíš na hoře Tábor setkává s Mojžíšem a Eliášem. Hora Tábor pak vstoupí i do českých dějin: husité sahali po biblických názvech a město Tábor je právě takovým biblickým místopisem přeneseným do českého prostředí.

Ikona Proměnění Páně s Eliášem a Mojžíšem — Proměnění Páně: Ježíš je zobrazen s Mojžíšem a Eliášem, apoštolové jsou pod horou.

Eliáš odjíždí v ohnivém voze; výjev zdůrazňuje, že nejde o obyčejného proroka.

Eliáš křísí syna vdovy; motiv se později četl jako předobraz zázračné moci.

Jonáš: prorok, kterému se nechce

Jonáš je pozoruhodný tím, že se svému poslání brání. Má jít do Ninive, významného asyrského města, a varovat jeho obyvatele před špatným životem. Jenže dobře ví, že proroci často dopadají špatně, a tak se snaží utéct po moři. Bouře ohrožuje loď, Jonáš přizná, že problém souvisí s ním, a námořníci ho nakonec hodí do vody. Tam ho pohltí velká ryba, tradičně často chápaná jako velryba, a po třech dnech ho vyvrhne na břeh.

V křesťanství se Jonášův příběh vykládal jako předobraz Krista: Jonáš vychází třetí den živý z ryby, Kristus třetí den vstává z mrtvých. Zajímavá je ale i prorocká pointa. Jonáš kázal v Ninive, lidé se skutečně obrátili, a proto je Hospodin nepotrestal. Jonáš se pak cítí trapně a nespravedlivě dotčeně, protože hrozba se nenaplnila. Text ho tím učí, že smyslem proroka není mít pravdu za každou cenu, ale přivést lidi ke změně.

Jonášův příběh na raně křesťanském sarkofágu — Jonášův cyklus na raně křesťanském sarkofágu v Římě kolem roku 280: příběh se stal obrazem smrti a záchrany.

Jonáš a velká ryba ve středověké iluminaci — Jonáš vychází z velké ryby ve středověké iluminaci.

Izajáš a mesiášská očekávání

Izajáš působil na přelomu 8. a 7. století př. n. l. a patří mezi velké proroky, tedy ne nutně „větší“ významem, ale hlavně rozsahem knihy. Kritizoval současníky za důraz na majetek, přepych a náboženskou nevěrnost. Zároveň je mimořádně důležitý tím, že mluví o mesiášské naději.

Podle křesťanské tradice právě Izajáš předjímá řadu motivů spojených s Ježíšem. Nový zákon na něj často navazuje a některé evangelijní scény jsou čteny jako naplnění izajášovských proroctví. Proto se Izajáš v evropském umění objevuje velmi často, od byzantských mozaik až po Michelangela.

Michelangelo, prorok Izajáš — Michelangelův Izajáš v Sixtinské kapli ukazuje význam proroka pro křesťanskou tradici.

Prorok Izajáš na mozaice — Izajáš na mozaice: prorok drží svitek s latinským textem.

Jeruzalém padá a začíná exil

Největší zlom přichází s babylonským zajetím. Roku 587/586 př. n. l. dobyl babylonský král Nabukadnezar II. Jeruzalém a první chrám byl zničen. Pro Židy to byla naprostá tragédie. Chrám byl středem náboženství a do té doby neexistovala síť synagog v podobě, jakou známe později.

Do Babylónu nebyli odvlečeni všichni obyvatelé. Šlo hlavně o kněžskou elitu, městské vrstvy, vzdělance a řemeslníky. Zemědělské obyvatelstvo z velké části zůstalo v zemi. Přesto šlo o zásadní otřes identity: Židé přišli o chrám, politickou samostatnost i velkou část společenské elity.

Právě tato katastrofa ale vedla k proměně judaismu. V exilu si lidé silněji uvědomili význam textu, zákona a tradice. Pokud není chrám, musí se identita opřít o něco jiného: o Tóru, paměť, výklad a společenství.

Rembrandt, prorok Jeremiáš oplakává Jeruzalém — Rembrandtův Jeremiáš oplakává zkázu Jeruzaléma; v pozadí hoří město.

Mapa Babylonské říše a Judska — Babylonská říše zasáhla Judsko a Jeruzalém v prostoru mezi Mezopotámií a Levantou.

Svitek Tóry — Po ztrátě chrámu roste význam Tóry, četby, výkladu a společné paměti.

Daniel: sny, moc a věrnost

Daniel v něčem připomíná Josefa z egyptských příběhů. Také on je Žid u cizího dvora, vzdělanec a člověk schopný vykládat sny. V příběhu o Nabukadnezarovi vykládá sen o soše se zlatou hlavou, stříbrnou hrudí, bronzovým břichem, kovovými nohami a hliněnými chodidly. Takové obrazy se pak dají chápat jako symboly mocných říší a jejich křehkosti.

Nejznámější je ale Daniel v jámě lvové. Úředníci mu závidí postavení u dvora a připraví na něj náboženskou past: zákon, který má znemožnit vyznávání jeho víry. Daniel se odmítne přizpůsobit a je vržen do jámy lvové. Ráno je nalezen živý, protože ho podle příběhu chránil Hospodin.

Daniel mezi lvy na reliéfu — Daniel mezi lvy: věrnost víře i pod tlakem cizí moci.

Daniel a sen krále Nabukadnezara — Nabukadnezarův sen o soše jako obraz pomíjivé moci říší.

Daniel vykládá králův sen — Daniel vykládá králi sen, podobně jako Josef v egyptských příbězích.

Mene tekel: nápis na stěně

Další slavný příběh je Belšasarova hostina. Král Belšasar žije okázale, krutě a nevnímá varování. Během hostiny se objeví ruka a napíše na stěnu slova mene, tekel, u-parsín. Král nápisu nerozumí, a proto je povolán Daniel.

Výklad se obvykle shrnuje takto: tvé činy jsou sečteny, zváženy a shledány lehkými; tvá říše bude rozdělena. Slovo „menetekel“ se proto dodnes používá jako varování před katastrofou. V biblickém příběhu krátce poté padne Babylon do rukou Médů a Peršanů.

Tento motiv se dostal i do moderní české hudby. Skladatel Miloslav Kabeláč napsal po roce 1968 osmou symfonii s hebrejským textem „Mene tekel“ jako naléhavou reakci na okupaci Československa.

Rembrandt, Belšasarova hostina — Rembrandtova Belšasarova hostina: král vyděšeně čte tajemný nápis na stěně.

Belšasarova hostina ve středověké ilustraci — Středověká ilustrace Belšasarovy hostiny s rukou píšící nápis na stěnu.

Návrat z exilu a Perská říše

Babylonské zajetí v nejužším smyslu trvalo přibližně padesát let. Roku 539 př. n. l. dobyl Babylon Kýros II. Veliký, zakladatel Achaimenovské říše. Perská vláda umožnila části odvlečených Židů návrat do Judska a později obnovu chrámu. Proto mají Peršané v židovské tradici často pozitivnější obraz než Babylóňané.

Důležitou postavou návratu je Ezdráš, vzdělanec, písař a úředník perského dvora. Podle tradice patří k lidem, kteří pomáhali uspořádat texty, tradice a náboženský život po návratu z exilu. Návrat ale nebyl jednoduchý: část obyvatel v zemi zůstala, část se vrátila z exilu a mezi těmito skupinami vznikalo napětí. Právě v tomto kontextu je dobré chápat i pozdější nedůvěru vůči Samaritánům.

Je potřeba přesně rozlišovat pojmy. Pro starověk mluvíme o Perské říši, přesněji o Achaimenovské říši, jejíž politické jádro leželo na íránské náhorní plošině. Název Persie je evropské, řecko-latinské označení odvozené od oblasti Persis neboli Pársa, dnešní Fárs. Írán je naopak jméno vycházející z domácí íránské tradice; jako oficiální název v mezinárodním styku jej začal prosazovat stát roku 1935. Roku 1979 se nezměnil název země, ale politický režim: vznikla Íránská islámská republika. Pro starověké dějiny je tedy nejlepší říkat Perská nebo Achaimenovská říše; moderní Írán je pozdější stát v témže širším kulturně-geografickém prostoru, nikoli prostě totéž.

Kýrův válec: hliněný nápis z doby po dobytí Babylonu, v židovské tradici spojovaný s návratem z exilu.

Ezdráš jako písař ve středověké iluminaci — Ezdráš jako písař: symbol obnovy textu, zákona a náboženského života po exilu.