První biblické příběhy | Krátká výuková videa

Adam, Eva a vyhnání z ráje

Teď už se dostáváme k jednotlivým příběhům. V tomto případě je poznáme poměrně snadno: vidíme Adama a Evu po hříchu, po snězení ovoce ze stromu poznání. Je tam také had. Na druhém obrazu už jsou Adam a Eva oblečení a jsou vyháněni pryč z ráje.

Tím začíná téma prvotního hříchu. Nejde jen o to, že někdo snědl zakázané ovoce. V příběhu se otevírá otázka poslušnosti, hranice, svobody a lidské odpovědnosti. Člověk najednou ví, co je dobré a zlé, ale zároveň ztrácí stav nevinnosti.

Adam a Eva po hříchu u stromu poznání — Adam a Eva už po hříchu: u stromu poznání je vidět i had, který je k porušení zákazu navedl.

Vyhnání Adama a Evy z ráje — Vyhnání z ráje: Adam a Eva odcházejí oblečeni a za nimi se uzavírá prostor původní nevinnosti.

Adamova lebka pod křížem

Adam se později často objevuje v křesťanské ikonografii v souvislosti s ukřižováním Ježíše. Když se podíváme na gotické, renesanční nebo barokní obrazy, bývá u paty kříže lebka, někdy přímo viditelná a někdy skrytá v jakési jeskyni pod křížem.

Podle raně křesťanské tradice je to Adamova lebka. Adam měl být pohřben na Golgotě, tedy na místě nazývaném Lebka, tehdy za jeruzalémskými hradbami. Na tomtéž místě je potom umučen Kristus, Adamův dávný potomek, ale zároveň Syn Boží. Kristus podle křesťanské víry snímá hříchy světa.

Proto se na některých zobrazeních ukazuje krev Kristova, která stéká na lebku prvního hříšníka. Symbolicky se tím uzavírá cyklus: Adamův prvotní hřích a Kristus, který otevírá možnost spásy. Ta spása se přitom vztahuje i na lidi, kteří žili před Kristem.

Ukřižování s lebkou u paty kříže — Lebka u paty kříže odkazuje k Adamovi a k místu zvanému Golgota, tedy Lebka.

Ukřižování s krví stékající k lebce — Krev z Kristových ran symbolicky dopadá na lebku prvního hříšníka.

Had jako rafinované pokušení

Had se stává symbolem zla, ďábla a pokušitele. Zajímavé je právě pojetí zla: většinou to není tak, že by se člověk otevřeně rozhodl udělat zlo. To dělá vyloženě málokdo. Zlo bývá rafinované a tváří se nenápadně.

Had Evě neříká: „Udělej průšvih a sněz zakázané ovoce.“ Spíš našeptává: Co se vlastně stane, když to vezmeš? Budeš vědět, co je dobré a zlé. Bůh si to možná jen nechává pro sebe a vám to nechce dát. Je to bagatelizace špatného kroku: vždyť tím vlastně nic tak špatného neudělám.

Později to mělo pro ženy velmi nepříjemné důsledky. Kromě smrtelnosti, bolesti při porodu a vyhnání z ráje byly často vnímány jako pokušitelky, kvůli nimž to všechno nastalo. To už jsou ale pozdější interpretace, které se na biblický příběh nabalily.

Marie s dítětem šlapajícím na hada — Motiv hada se v křesťanském umění vrací jako symbol pokušení a zla, které má být překonáno.

Příběhy nejsou učebnice geologie

Když jdeme dál ke Kainovi a Ábelovi, často se studenti hned ptají, kde se vzali další lidé, když se mluví o rodinách a dalším potomstvu. Jenže cílem biblických pisatelů nebyla věrná historie v našem smyslu, a už vůbec ne učebnice geologie nebo paleontologie.

Autorům šlo o něco jiného: o vztah k Hospodinu a o vztah mezi lidmi. Když v textu hledáme nelogičnosti, najdeme jich samozřejmě dost, ale míjíme se žánrem. Tyto knihy jsou plné symbolů a otázka zní spíš, co příběh říká o člověku, vině, žárlivosti, násilí a odpovědnosti.

Kain a Ábel: oběť, závist a vražda

Kain a Ábel je pozoruhodný příběh, se kterým si málokdo ví úplně rady. Základ je jednoduchý: oba přinášejí Hospodinu oběť. Ábel je pastevec a přináší zvíře. Kain je zemědělec a přináší část své úrody. Ábelova oběť je přijata, Kainova nikoli, a Kain to vnímá jako obrovskou křivdu.

Někteří vykladači v tom vidí náznak, že starší biblické vrstvy určitým způsobem fandí pastevcům a kočovníkům. Možná proto, že jsou chudší, nemohou uchovávat velké zásoby a jsou více odkázáni na přírodu a na Boha. Zemědělec si naopak může dělat zásoby, hromadit majetek a snadněji získat dojem, že si vystačí sám.

Podobný paradox se pak objeví i v Novém zákoně: Mesiáš, král králů, se nenarodí v paláci, ale v chlévě nebo v jeskyni, a první, kdo se mu přicházejí poklonit, jsou pastýři. Zase jsme u pastevců a u těch, kteří nejsou mocní, bohatí ani samozajištění.

V úrodných oblastech Mezopotámie nebo Egypta mohla být úroda jistější než třeba ve střední Evropě. Každopádně příběh končí tak, že Kain ve vzteku zabije Ábela. Následuje dialog mezi Kainem a Bohem a objevuje se známý motiv Kainova znamení.

Kain a Ábel přinášejí oběť — Ábelova oběť je přijata, zatímco Kainova oběť z úrody přijata není.

Kain zabíjí Ábela: závist a pocit křivdy přerůstají ve vraždu.

Kainovo znamení a řetězec pomsty

Kain se po vraždě bojí, že bude psancem a každý ho bude moci zabít. Bůh mu proto udělí znamení. Není úplně jasné jaké, ale kdokoli by se Kainovi pomstil a zabil ho, tomu bude pomsta odplacena sedmkrát. Na první pohled to působí zvláštně: Bůh chrání vraha.

Výklad může být takový, že text chce zastavit řetězec krevní msty. My žijeme ve společnosti, kde máme policii, soudy, armádu a relativně fungující stát. Když někdo ublíží našemu blízkému, můžeme očekávat, že viník bude vyšetřen, souzen a potrestán. Ve starých společnostech ale nic takového často nebylo a spravedlnost se řešila pomstou.

Krevní msta vypadá spravedlivě: někdo zabil mého bratra, tak zabiji vraha. Jenže ten vrah je zároveň něčí bratr, syn nebo otec. Jeho rod má pak povinnost pomstít se znovu. Vzniká řetězec nenávisti, který se velmi těžko zastavuje.

Podobné mechanismy známe z různých kmenových společností v Africe nebo Latinské Americe, ale i z evropské minulosti. U starých Slovanů i Germánů byla krevní msta normální. Stačí si připomenout vyvražďování rodů mezi Vršovci, Slavníkovci a Přemyslovci. Teprve křesťanství s důrazem na lásku k bližnímu, řád a přiměřený trest tento způsob uvažování postupně měnilo.

Něco podobného se může objevovat dodnes. Pokud v kmenové společnosti zabije příslušník jednoho rodu někoho z jiného rodu, příbuzní oběti mohou považovat za legitimní zabít jakéhokoli příslušníka rodu pachatele. Z pohledu moderního státu je to vražda nebo terorismus, ale z pohledu krevní msty to může být chápáno jako vykonání práva.

Noe, potopa, archa a hora Ararat

Další mimořádně známý příběh je Noe a potopa světa. Ani tento příběh zřejmě není původně jen biblický. Motiv potopy známe i ze starších textů, například z Eposu o Gilgamešovi. Kultury se navzájem ovlivňovaly a podobná vyprávění se objevovala v různých prostředích.

V příběhu se objevuje významné číslo čtyřicet: čtyřicet dnů pršelo, čtyřicet dnů byl později Ježíš na poušti a podobné číslo se v Bibli vrací několikrát. Potopa přichází jako trest za lidské hříchy. Lidstvo se mezitím rozvíjelo, ale zároveň znovu hřešilo, a Bůh seslal zničující potopu.

Spravedlivý Noe je však zachráněn se svou rodinou. Do archy bere také zvířata od každého druhu, aby byl zachován život. Podle tradice loď nakonec přistane na hoře Ararat, která leží v dnešním Turecku.

V příběhu tedy nejde jen o záchranu Noemovy rodiny. Archa uchovává také zvířata od každého druhu, aby život mohl po potopě pokračovat. Dnešním jazykem bychom mohli říci, že má být zachován genofond. Biblický text samozřejmě takový pojem nepoužívá, ale smysl je podobný: svět nemá skončit, má dostat nový začátek.

Proto bývá v obrazech důležitá holubice s větvičkou, zvířata v arše a také hora Ararat. Ararat není jen zeměpisná poznámka, ale obraz návratu pevné půdy po katastrofě. Po vodě přichází prostor, kde se dá znovu žít. Pointa je v záchraně života a v možnosti nového začátku, ne jen v samotné lodi.

Noe přivádí zvířata do archy — Noe přivádí do archy zvířata, aby byl po potopě zachován život a mohl začít nový svět.

Číslo čtyřicet a příběhy napříč kulturami

U potopy je dobré si všimnout, že biblický příběh nestojí úplně osamoceně. Motiv velké potopy se objevuje i v jiných starověkých textech a tradicích. V Eposu o Gilgamešovi najdeme příběh, který je biblické potopě velmi blízký. To neznamená, že jeden text jednoduše „opsal“ druhý, ale že kultury Blízkého východu spolu komunikovaly a sdílely některé velké vyprávěcí motivy.

Důležité je také číslo čtyřicet. V příběhu o Noemovi čtyřicet dnů prší. Později bude Ježíš čtyřicet dnů na poušti a v Bibli se toto číslo objevuje opakovaně. Není to jen technický údaj v kalendáři, ale číslo, které naznačuje zkoušku, přechod a zásadní proměnu.

Noemovo víno a Cham

Zajímavé je i to, co se děje po potopě. Na mozaice vidíme Noema dvakrát: vlevo nahoře pracuje s vinnou révou, protože podle tradice je prvním člověkem, který začal pěstovat víno a vyrábět z něj nápoj. Vpravo dole už ho vidíme opilého na zemi. Víno tedy nemusí dopadnout úplně dobře.

K tomu patří méně známý příběh o Chamovi. Cham měl spatřit svého otce opilého a nahého, vysmát se mu a zavolat bratry, aby se také podívali. Bratři naopak postupují opatrně: otce přikryjí tak, aby nebyl zostuzen. Cham je potom podle příběhu proklet i se svým potomstvem.

Smysl není jen v tom, že se Noe opil. Příběh řeší úctu k otci, stud, hranici posměchu a také to, jak se z jedné rodinné epizody později vyvozují velké představy o původu národů. Právě tady se otevírá cesta k rozdělení světa mezi Noemovy syny.

Noe u vinné révy a opilý Noe se syny — Noe je zobrazen u vinné révy i opilý na zemi; vedle něj stojí jeho synové.

T-O mapa: Sem, Cham a Jafet

S Noemovými syny souvisí takzvaná T-O mapa, tedy mapa typu „T v O“. V odborné literatuře se používá označení T-O mapa, případně Isidorova mapa. Nejde o mapu v dnešním slova smyslu, ale o středověké schéma světa: kruh představuje obydlený svět obklopený oceánem a písmeno T uvnitř odděluje Asii, Evropu a Afriku.

Tento typ schématu bývá spojován s Isidorem ze Sevilly a jeho učenou tradicí. Mapa je orientovaná jinak, než jsme zvyklí. Nahoře je východ, tedy orient. Odtud pochází i slovo orientovat: původně znamenalo otočit se k východu. Podobně byly kostely, pokud to místo dovolilo, stavěny oltářem k východu, směrem k Jeruzalému.

Na T-O mapě je Asie nahoře a je spojena se Semem nebo Šémem. Odtud známe pojem Semité. Semité nejsou jen Židé, ale také Arabové, proto je pojem antisemitismus vlastně nepřesný: v běžném významu označuje nenávist vůči Židům, nikoli vůči všem semitským národům.

Potomci Chama jsou na mapě spojováni s Afrikou. Podle tradice k nim patřili Egypťané, Kananejci, někdy i Filištíni, s nimiž pak bojuje například David v příběhu o Goliášovi, a také Berbeři. Proto se mluví o semitsko-hamitských jazycích.

Jafet bývá spojován s Evropany a indoevropskými národy, ale také s kavkazskými národy, Armény nebo Peršany. Uprostřed schématu leží Středozemní moře a kolem dokola oceán. Nejde o naivitu, ale o symbolické schéma světa.

Středověká T-O mapa se Semem, Chamem a Jafetem — T-O mapa, tedy schéma „T v O“, rozděluje svět mezi Noemovy syny: Sema v Asii, Chama v Africe a Jafeta v Evropě.

Ještě pořád nejde o židovské dějiny

U těchto příběhů ještě pořád nemůžeme mluvit o židovských dějinách v užším smyslu. Ty začnou až Abrahamem, a i tam samozřejmě s určitými uvozovkami. Příběhy Adama, Kaina, Noema nebo Babylonské věže jsou spíš všeobecné dějiny lidstva. Lid, který směřuje do země zaslíbené, přijde až za chvíli.

Babylonská věž a zikkuraty

Babylonská věž je příběh, který zná téměř každý. Jedním z jejích předobrazů mohly být zikkuraty, tedy chrámy na území bývalé Mezopotámie, v dnešním Iráku. Patřil sem například Mardukův chrám. Někteří odborníci se domnívají, že mezopotámské obyvatelstvo navazovalo na starší horské kmeny, které byly zvyklé obětovat bohům na vysokých kopcích.

Když se lidé přesunuli do nížiny, začali stavět umělé hory: obrovské stupňovité stavby. Dnes nám nemusí připadat tak majestátní jako egyptské pyramidy. Cheopsova pyramida měřila téměř 150 metrů, skoro jako Žižkovská věž. Zikkuraty byly nižší, ale pro pisatele této části Tóry musely působit jako nepředstavitelně pyšné stavby sahající až do nebe.

Stavěly se z cihel a zpevňovaly asfaltem, díky čemuž se jejich zbytky zachovaly. Dlouho ale vypadaly jen jako kopce, na nichž se pásly kozy. Teprve archeologové 19. a první poloviny 20. století z nich odkryli obrovské chrámy, a najednou začal příběh o Babylonské věži dávat i v tomto směru větší smysl.

Kreslená rekonstrukce zikkuratu — Rekonstrukce zikkuratu ukazuje stupňovitou stavbu jako umělou horu v mezopotámské nížině.

Dochované ruiny zikkuratu — Ruiny zikkuratu připomínají, že takové stavby byly skutečnými mezopotámskými chrámy.

Zmatení jazyků a začátek národů

V biblickém příběhu Bůh zasáhne, aby lidé nemohli dostavět věž až do nebe, a zmate jim jazyky. Odtud se odvozuje spojení Bábel, Babylon a zmatek. Právě to je nesmírně důležité pro středověké kroniky.

Když se podíváme do středověkých kronik, včetně Kosmovy kroniky české, dějiny národů často začínají právě tady. Lidstvo bylo původně jednotné, pak se u Babylonské věže zmátly jazyky a lidé se rozutekli do celého světa. Každý správný národ pak mohl své počátky odvozovat z tohoto okamžiku.

I Češi v takovém kronikářském myšlení vlastně začínají tady. Není to historická zpráva v moderním smyslu, ale velmi důležitý způsob, jak středověk vysvětloval rozmanitost jazyků, národů a světa.

Detail Bruegelovy Babylonské věže — Babylonská věž se ve středověké a raně novověké představivosti stala symbolem lidské pýchy a zmatení jazyků.